Přestože je narozen na Kladně před 47 lety, kde strávil rané dětství, po odstěhování do vesničky Tršice nedaleko Olomouce si Olomouc zamiloval a proběhla tam veškerá jeho studia. Dnes bydlí na Kramolně u Náchoda. Učí už 22 let, konkrétně tělocvik a společenské vědy, kde ho v současnosti nejvíce zajímá ekonomie, právo a filozofie. Jeho nejoblíbenější barvou je černá a z jídel ta česká, hlavně guláš a řízek. Jeho MBTI je INTJ-A (architekt).
Proč jste se rozhodl začít učit?
Asi přes sport. Mohl jsem být fotbalistou, ale věděl jsem, že procentuální šance stát se profesionálním fotbalistou je hodně nízká. Chvíli jsem byl dokonce trenérem fotbalu, ale to mě nebavilo. Sice se to učitelství trochu podobá, ale upřímně si myslím, že trenéřina je možná i náročnější. Navíc to toho člověka musí fakt bavit, což u mě neplatilo. Řekl bych, že učitelství tělesné výchovy byla další možnost, jak se živit sportem.
Jak jste se dostal z Olomouce sem?
Původně jsme s manželkou chtěli zůstat v Olomouci, ale jak tam jsou školy zaměřený na učitelství, tak byl trh kantorů přesycenej, takže jsme nesehnali místo. Manželka potom začla učit v Jaroměři, protože pochází odtud, a když jsem dokončil studia, šel jsem za ní. Začal jsem učit v Novým Městě na učňáku, postupně jsme se tady zakořeňovali, tak jsme se přesídlili sem.
Jak jste se dostal na naše gymnázium?
Předtím jsem učil v Jaroměři na gymnáziu a potom klasicky volal pan ředitel Škoda s tím, že se tady uvolnilo místo, a protože jsem bydlel v Náchodě a dával jsem sem žádost už dřív, tak nebylo co řešit.
Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
Bavila mě příroda, do teď mě baví a můj děda byl takovej „lesní muž“, hodně chodil do lesa a na houby, tak jsem chtěl být lesník nebo myslivec.
Jak byste sám sebe popsal jako teenagera?
Vedl jsem absolutně bezstarostnej život. Měl jsem to rozdělené na dvě části – sportoval jsem na vysoké úrovni, tak jsem se musel věnovat sportu, ale samozřejmě jsem si i užíval s kamarády. Žádnej průšvihář, takovej normální kluk, co si užívá života.
Kde jste studoval?
Už od základky jsem chodil na školy se sportovním zaměřením. Pro mě to byla atletická třída, potom fotbalová na gymnáziu Čajkovského v Olomouci. Potom jsem šel na Univerzitu Palackého v Olomouci, kde jsem studoval tělesnou výchovu a učitelství pro střední školy se zaměřením na společenské vědy. Původně jsem myslel, že budu učit zeměpis, ale nakonec jsem se rozhodl pro občanku, protože nás na gymplu učil mladý kantor, který ještě studoval a měl pro to takový zápal, tak mě to asi přitáhlo.
Jaké byly a jsou Vaše koníčky?
Hlavně sport. Hrával jsem fotbal v Olomouci, v Horce nad Moravou, v Žamberku, Novým Městě a v Náchodě. Fotbal už jsem teda opustil, teď chodím běhat, cvičit do posilovny, jezdím na kole a rád chodím do přírody. Před pár lety jsem se ještě otužoval.
Jaký je Váš oblíbený fotbalový tým?
V Čechách samozřejmě Sigma Olomouc a celosvětově FC Barcelona. Jak jsem hrával fotbal a dívám se na to očima fotbalisty, připadá mi ta hra skoro bez chyby. Bylo období, kdy to hráli přesně tak, jak bych si představoval, že by fotbal měl vypadat. A jak je vždycky rivalita Ronaldo a Messi, tak já jsem spíš pro Messiho a z dřívější doby mám rád Diega Maradonu.
Sparta, nebo Slavie?
Sigma Olomouc, mezi tímhle bych si nevybral.
Co Vás nejvíce baví učit na tělesné výchově?
Nejvíce mě baví různorodost aktivit a to, když vidím, že to ty děti baví. Hodně mě taky potěší, když se snaží i ti, kteří nejsou úplně sportovci. Nejradši mám, když je ostatní podporují, místo toho, aby se jim posmívali.
Stalo se Vám při hodinách tělesné výchovy něco kuriózního?
Stalo se mi toho spoustu. Třeba ještě když jsem učil na jiné škole, často jsem se zapojoval do hraní se studenty. Jednou jsme hráli fotbal a já jsem v zápalu hry zakopl a rukou dopadl na stěnu – přímo na takové to červené tlačítko na hasiče. Prsty jsem prorazil sklo, a tím jsem ho zmáčkl. Světla zhasla, otevřely se nouzové východy, všechno začalo houkat a přijeli hasiči. Až potom jsem si všiml, že mám z toho skla rozřízlou ruku. Naštěstí to ale všechno dobře dopadlo.
A ještě jedna událost z počátku mého učení: šli jsme z jedné budovy do tělocvičny. Otevřel jsem ji a nechal klíče v zámku. Děcka mi je vzala a zamkla se zevnitř. Běžel jsem pro druhé klíče, jenže když jsem tělocvičnu odemkl, nikdo tam nebyl – všichni zdrhli oknem. Jenže já jsem zase nechal klíče v zámku, takže mě tam zamkli a já jsem musel vylézt oknem.
Jezdíte rád na lyžařské kurzy? Která část Vás baví nejvíce?
Nejvíce mě baví třetí a čtvrtý den, kdy je kurz rozjetý a je vidět pokrok začátečníků. Taky mě baví společenský večer, protože tam jenom rozdám úkoly a nemusím se o nic starat, teda skoro *smích*. Zároveň naznačuje, že se už blíží konec a že se to všechno povedlo.
Co Vás vedlo k třídnictví?
To mě vedl pan ředitel, zeptal se mě, jestli bych to vzal, tak jsem to vzal. Měl jsem s tím už nějakou zkušenost a zjistil jsem, že třídní má vztahy se studenty o dost jiný než běžný kantor, který do té třídy jen externě dochází. Vztahy mezi námi se posouvají a ta třída se o mě navíc stará. Takže mě baví být třídní.
Jaké jsou Vaše silné stránky a v čem naopak trošku pokulháváte?
Manželka říká, že jsem docela trpělivý. Taky jsem v určitých věcech systematický a snažím se být i manuálně zručný, což si myslím, že do určité míry jsem. Co se týče slabších stránek, chtěl bych více chápat dnešní mládež a lépe ovládat umělou inteligenci.
K čemu konkrétně ji využíváte? Používáte ji i při výuce?
Pokouším se o to. Mám období, kdy ji využívám více, a období, kdy méně. Používám ji třeba na vytvoření struktury hodiny, ale člověk se musí umět správně zeptat, jinak si to musí hodně doupravovat. Chtěl jsem s její pomocí vytvořit test, ale s tím jsem nebyl spokojený.
S kterým kantorem si rozumíte nejvíce?
Nejvíce si rozumím s kolegy z kabinetu, tedy s profesorem Košvancem a Diviškem.
Jak jste se seznámili s paní Zapletalovou?
Seznámili jsme se na vysoké škole, konkrétně v rámci předmětu zvaného tance, kde se vyučovaly základy společenských tanců. Manželce taneční partner nepřišel a já jsem s nikým domluvenej nebyl, takže jsme na sebe zbyli a tam to všechno začalo.
Jaké výhody a nevýhody podle Vás přináší práce na stejném pracovišti s manželkou?
Tak výhodou je, že když si povídáme o práci, známe to prostředí – studenty, kantory… Ovšem fakt, že znáte to prostředí je i nevýhodou. *smích*
Měl jste někdy nějaký trapas, který Vám do teď utkvěl v hlavě?
Když byly naše děti menší, vyzvedli jsme je ze školky a jeli k babičce. Tam jsme si uvědomili, že nejmladší zůstal ve školce, takže jsme se pro něj rychle vrátili. Paní učitelky se tomu smály a malý si ani nevšiml, že jsme ho tam nechali, takže snad z toho nemá žádné trauma.
Cestujete?
Cestujeme, po Čechách hodně Jeseníky, samozřejmě Orlický, Krkonoše, Šumava, Český Švýcarsko. Potom jezdíme hodně do Francie, protože tam máme částečně rodinu. Je to severní pobřeží Normandie, velice pěkný. A dovolený se snažíme střídat moře s horama, takže Španělsko, Řecko, Itálie, Rakousko – jak na lyže v zimě, tak v létě na hory nebo k jezeru. Byli jsme i v Irsku a na Novým Zélandu.
Jak jste se tam dostali?
Už je to přes 20 let, co jsme se rozhodli, že opustíme republiku. Přes rok jsme pracovali v Irsku, já dělal řidiče, rozvážel jsem různé zboží a manželka dělala v lahůdkách. A ty peníze, co jsme si vydělali, jsme se rozhodli investovat do výletu na Nový Zéland. Strávili jsme asi měsíc a půl cestováním po Severním a Jižním ostrově. Bylo to tam moc pěkné, krásná zkušenost.
Máte nějaké své přání nebo sen?
Chtěl bych se více starat o své zdraví. Taky si přeju, aby byla zdravá i má rodina. Co se týče snů, bydlení v rodinném domě jsem si už splnil. Možná bych obecně chtěl více cestovat. Většinou cestujeme po Evropě, takže nás momentálně láká Asie, třeba ta jihovýchodní.
Jaké je Vaše životní motto?
Člověk by měl vždycky mít nějaký cíl, protože bez nějakého plánu nebo snu nemá žádnou motivaci.
Máte nějakou fobii?
Fobii vyloženě nemám, ale mám respekt z výšek. Letadlo mi ani zas tak nevadí, protože tam tu výšku nevidím. Ale třeba do balonu bych nevlezl.
Dáte nám nějaké moudro do života?
Snažte se být pozitivní, protože být negativní vyžaduje stejný úsilí jako být pozitivní.
Moc Vám děkujeme za přečtení novoročního článku! Sledujte nás na Instagramu a Facebooku a my se na Vás budeme těšit u dalšího rozhovoru!
Vlasta Suchá a Rihana Kürthy