Víte, jaký prvek má protonové číslo 13? Já také ne, ale jistě to ví host našeho rozhovoru – chemikářka, která chemickými pokusy a písničkami obohacuje naše gymnázium již 37. rokem. Bydlí v Náchodě, dětství prožila v Hradci Králové, kde studovala na tamějším gymplu J. K. Tyla, poté na Pedagogické fakultě UHK obor chemie a fyzika. Její MBTI je ISFJ – obhájce. Je čerstvou šedesátnicí, oblíbila si modrou barvu (modrá je dobrá) a z pokrmů kuře (na všechny způsoby). V chemické laboratoři ráda spaluje gumové medvídky v chlorečnanu.
Jak jste se dostala k vyučování na našem gymplu?
Tehdá to rozdělovali na KNV (Krajský národní výbor). Měla jsem dvě nabídky, kam jít učit – gymnázium Lanškroun a Náchod. Koukla jsem se na mapu a ten Lanškroun je přece jen víc z ruky, tak jsem se s kámoškou jela vlakem podívat do Náchoda. A tak jsem se sem dostala.
Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Vždycky jsem cítila, že to bude něco přírodovědného. Lákala mě nějaká laborantka, pak farmacie a nakonec jsem zvolila peďák.
Strávila jste část dětství na Kubě…
Ano, od sedmi do deseti let jsem tam byla. Můj taťka tam šel pomáhat budovat socialistické hospodářství. Pomáhal tam v cukrovarnictví, byl strojař.
Na Kubě se mluví španělsky, umíte pár slov?
Něco jsem kdysi uměla, ale já jsem tam chodila na českou školu. Byli jsme tam v takový uzavřený bublině.
První rok jsme bydleli v cizinecký části vesničky v takových bungalovech. Měla jsem tam opravdu hezký dětství. Další dva roky jsme bydleli v Havaně (hlavní město Kuby, pozn. r.) a to už nebylo tak idylický, byli tam jen Kubánci, takže jsme neměli nikoho blízko k sobě.
Ale rodiče s námi pořád cestovali, člověk něco zažíval. Každej víkend jsme byli na nějaký pláži. Hezký to bylo, ale část mýho dětství byla taková jiná. Po té 1. třídě to člověk asi ještě tak nevnímal, ale moje sestra, o 3 roky starší, to měla určitě horší, pak chodila chudák dva roky do ruský školy.
Na učení se tam ve škole tak nebazírovalo. Na matiku jsme měli pana ředitele a místo abychom se učili, pořád jsme něco nacvičovali, vystupovali a zpívali. Lidovky i takový ty budovatelský písně.
A pak jsem přijela domů a v 5. třídě jsem neuměla pořádně odčítat a sčítat, protože to jsme na tamní škole vůbec nemuseli.
Jak byste sebe sama popsala jako teenagera?
Hodná, nenápadná.
Jaké byly a jsou Vaše koníčky?
Vždycky jsem měla ráda hudbu. Učila jsem se soukromě na klavír a chodila jsem do sboru. A pak jsem dělala přírodovědný olympiády, nejvíc chemii.
Co nejriskantnějšího jste za život zkusila?
Nebyl to úplně risk, ale jednou jsme zabloudili s manželem a s kolegou na běžkách. Chlapi vymysleli, že pojedem nějakým traverzem mimo cestu, v hlubokým sněhu. Najednou jsem jela pořád dolů a řítila jsem se do potoka. Úplně jsem se rozklepala, bylo to strašný. Naštěstí mě odtamtud vytáhli a dobře to dopadlo. Akorát jsem tam ztratila rukavici.
Jaké jsou Vaše silné stránky a v čem naopak trochu pokulháváte?
Tak jsem taková pečlivá, ráda se do něčeho zakousnu. Naopak pokulhávám v prostorový orientaci v terénu a mapách, to mi nebylo dáno vůbec.
Máte nějaký sen, který se Vám splnil?
Chtěla jsem jít učit na střední školu. A jsem tady šťastná. Vím, jací jsou tady výborní studenti, nemůžu si stěžovat.
A něco do budoucna?
Chtěla bych se naučit pořádně anglicky, ale nějak mi to nejde, jsem pořád takovej věčnej začátečník. *smích*
Jaké země jste už navštívila?
Byla jsem ve Francii, mám procestovaný Rusko z dob vysoké školy a byli jsme ještě na měsíc v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. V té Litvě jsme měli čtrnáctidenní brigádu na stavbě. Místo kolečka jsme všechno nosili na takových bedýnkách s držadly z obou stran, říkalo se tomu nosilky. A tak jsme s kámoškou stěhovaly čtrnáct dní skelnou vatu.
Ještě jsem byla na brigádě v Srbsku v roce 85 v rámci budování dálnice. Tam jsem poznala, jak Srbové byli strašně disciplinovaní ve vzývání Tita (=uctívání býv. prezidenta Jugoslávie J. B. Tita, pozn. r.). Navíc byli hrozní bordeláři, všechno házeli na zem. Jo a viděla jsem tam poprvé krabicový mlíko.
Jaké bylo dění na našem gymnáziu kolem sametové revoluce a jak jste to prožívala Vy?
Když se to stalo, nevěděla jsem o tom, byli jsme na horách. Až když jsem v pondělí přišla do práce, studenti mi řekli, co se v pátek stalo. Spolu s manželem jsme to prožívali a radovali se. Chodili jsme po hospodách a po demonstracích, co byly v Náchodě. V Praze jsme byli jednou na Letný. A studenti pořádali akce, třeba shromáždění v tělocvičně nebo na schodech.
Nebáli jste se, že se Vám na těch demonstracích něco stane?
Hmm… ne.
Prý jste se zastala studentů.
To jsem o sobě taky slyšela *smích*. V tý době jsem nebyla nějak proti, ale že bych byla nějaká hrdinka, to zas ne. Já se za hrdinu nepovažuju.
Hořela jste pro chemii už na střední škole?
To se tak nedá říct. Na gymplu J. K. Tyla byly tři specializovaný třídy – matematická, jazyková a biologicko-chemická. Shodou okolností jsem se dostala na tu biologicko-chemickou, takže už od prváku jsme měli docela zajímavý laborky z obou předmětů, tam mě to asi začlo motivovat.
Divácká otázka: Jaká největší nehoda se Vám na hodinách stala?
To byl druhej rok, co jsem tady učila. V učebně chemie je vedle tabule taková skříňka a tu skříňku jsem zvrhla tabulí, když jsem ji dávala dolů. Uvnitř měl pan profesor Suchánek docela nebezpečný věci – brom, chlor a oxid sírový ve skleněných ampulích. Ampulky vyletěly, rozbily se a totálně to zamořilo přízemí. V sousední učebně kolega vyhlásil i evakuaci. A co bylo nejhorší, ten oxid sírovej s linoleem a s vlhkostí udělal takovou kouli, co běhala po podlaze, v životě jsem to neviděla. Spolu s jedním studentem se nám to podařilo vyhodit na lopatce z okna. To bylo asi to nejhorší, co jsem v životě zažila. Ale ty děcka z toho prej mají dodnes neskutečnej zážitek. *smích*
Spolužačka nám říkala, že Vám jednou hořel sníh.
Joo, to je normální. Karbid vápenatý s vodou. To jsem se nebála, akorát se to rozšířilo.
Jaký pokus mají studenti nejraději?
Mají rádi hořící propan-butan na rampě. Můj didaktik chemie vždycky říkal: „Děvčata, dělejte ty pokusy, i když vám studenti řeknou, že to nikdy neviděli. Dělejte to pořád donekonečna.“ *smích*
Divácká otázka: Jak se Vám žije s panem Zikmundem?
Normálně, není vždy na růžích ustláno, ale my se domluvíme. Já jsem spíš takový submisivnější typ, ale někdy si taky umím dupnout.
Jak jste se poznali?
Když jsem sem přišla, vůbec jsme se neznali. První rok jsme žádnou lásku neměli, to přišlo až časem. Ani jsme spolu nebyli v kabinetě, ale byl takový zvyk, že se po každé schůzi chodilo někam posedět. Gympláčtí matadoři mě vzali do společnosti a dopadlo to, jak to dopadlo. Přeskočila jiskra.
Jaké je Vaše životní motto?
Pomáhat. Prostě nikomu neublížit, spíš pomoct. A přeju si mít dobrou rodinu, abychom byli zdraví.
Děkujeme ti za přečtení rozhovoru! Příště se podíváme do kabinetu učitelů angličtiny ve druhém patře… to ale nutně neznamená, že naší hvězdou bude právě učitel angličtiny. Nechte se překvapit a těšte se!
Zuzana Papežová a Vlasta Suchá