Josef Zikmund, jehož jméno u nás na gymplu jistě není nikomu cizí, učí tělesnou výchovu a první pomoc již od roku 1977. Tyto dva předměty, tehdy ještě jako tělocvik a brannou výchovu, vystudoval na Univerzitě Karlově, konkrétně na fakultě tělesné výchovy a sportu. Jeho oblíbenou barvou je modrá a i přesto, že žádným jídlem nepohrdne, jeho nejoblíbenější jsou bezpochyby játra na roštu s pečeným bramborem a tatarskou omáčkou. Nejmilovanějším mazlíčkem je jeho věrný medvídek Brumla. Plyšáček, který je jeho ochráncem už od narození, tedy 73 let, i přesto, že už je prý úplně umazlený.
Na gymplu učíte tělocvik a první pomoc už skoro padesát let. Baví Vás to pořád?
No jasně! Už jsem v penzi, takže kdyby mě to nebavilo, asi bych jen seděl doma v okně a koukal po venku. Mimochodem, za mojí dlouhou kariéru jsem tady učil spoustu stávajících učitelů, třeba Košvance, Šulce nebo dokonce ředitele a zástupkyni.
První pomoc se ale bude příští rok rušit. Bude se probírat v rámci tělocviku a biologie, aby přibyla hodina IKT nebo programování.
Jaký byl Váš největší trapas v hodině?
Tak to si vůbec nevzpomínám. Mám jen jeden trapas, který se mi stal cestou ze školy. Jednou se mi stalo, že jsem po tělocviku vyrazil do jídelny bez kalhot. Naštěstí jsem si to ale u dveří uvědomil a vrátil jsem se pro ně…
A jak jste se vlastně dostal k učitelství?
Už od malička jsem sportoval a od sedmé třídy jsem chtěl být buď námořníkem nebo učitelem tělocviku. Jenomže toho námořníka mi táta bohužel zatrhnul, protože bych musel jít na námořnické učiliště do Děčína a tam být na internátu a tak mě rodiče nechtěli pustit. Takže jsem chodil na gympl v Pardubicích a potom na vysokou v Praze.
A tak jsem si v podstatě splnil svůj dětský sen.
Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěl splnit?
No myslím, že všechny sny, které jsem měl, jsem si splnil. Rád bych se zdokonalil na počítači nebo se naučil psát všemi deseti, ale stejně to nepotřebuji.
Jak Vás to bavilo ve škole? Jakým jste byl žákem?
Na základce, tam jsem se vůbec neučil a na gymplu jsem byl průměr. Jedničky z chování a těláku, protože jsem rád sportoval a pak dvojky trojky z ostatních předmětů. Musím říct, že nejnudnější byla biologie a ruština. To bylo hrozný!
V předešlé otázce jste se zmínil, že jste rád sportoval, jaký sport jste měl nejraději?
Jako malý jsem chodil do Sokola, potom jsem začal s gymnastikou a nakonec jsem se věnoval rychlostní kanoistice. Když jsem ale začal chodit na vysokou, tak jsem se vším přestal. Teď akorát občas jezdíme na vodu nebo na běžky a také rád rekreačně jezdím na kole.
A máte z let, kdy jste sportoval závodně, nějaký sportovní úspěch?
Mám a to druhé místo v mistrovství republiky dorostu (15-17) na kajaku.
Jako mnoho dalších, musel jste i Vy jít na vojnu. Kde jste sloužil a máte z tohoto období nějakou historku?
Z vojny? Tak to nejsou moc pěkný příběhy. To se koukněte třeba na Tankový prapor a bude vám všechno jasný.
Mám teda jednu historku, kterou vyprávím na PP. Jednou před kasárnami došlo k dopravní nehodě. Pán zřejmě usnul, když jeli z divadla v Praze a v zatáčce narazil do jabloně. Měli jsme přijít zachraňovat. V autě byla paní, která už nežila a řidič, který byl naražený na volant. Já jsem ale místo zachraňování stál u zdi a tiše jsem zvracel. Pak mě samozřejmě hodně trápilo, že jsem zdravotník na nic, protože jsem nedokázal pomoct. Naštěstí byla kousek nemocnice, ale ani tam ho zachránit nedokázali.
Tento rok probíhá znovu testování fyzické zdatnosti mládeže. Jak se podle Vás za dobu vaší výuky změnila?
Řekl bych, že děti jsou pořád stejné, jako byly kdysi. Jediné, co mi trochu přijde, je, že jsou teď děti možná víc sebevědomější. Samozřejmě, že ten, kdo byl sportovec, tak na tom byl líp, nebo třeba u holek, když začne sedmá třída, tak už nechtějí cvičit, protože se stydí a nechtějí se nikde ukazovat. Takže se podle mě nic nezměnilo.
Jakožto učitele první pomoci bychom se Vás rádi zeptali, jaké bylo vaše nejhorší zranění?
Asi zlomení na lýtkové kosti. To bylo tak, rodiče měli chatu na Seči a každé léto jsme tam s klukama pořádali desetiboj na louce. Když jsem skákal o tyči (to byl klacek ze smrku a doskočiště byly dvě matrace z postele), tak jsem dopadl jednou nohou zrovna na to místo, kde byla mezera. Takže se ozvalo lup a já jsem už věděl, co se stalo. Tak mě brácha odvezl do nemocnice, dostal jsem sádru a byl jsem celý měsíc na neschopence.
Naštěstí bylo zrovna mistrovství světa v atletice, takže jsem měl o zábavu postaráno.
Máte nějaký tajný koníček o kterém nikdo neví?
Tajný koníček? Tak to přece nemůžu vyzradit! *smích* Nejraději si lehnu na kanape a čtu knížku. Teď čtu třeba o Rogeru Federerovi.
Pomalu se blížíme ke konci a tak nesmíme vynechat jednu z nejpokládanějších otázek. Vy a paní učitelka Hanička Zikmundová jste známým párem této školy. Jak jste se vlastně seznámili? A kdo koho naháněl?
Když už jsem tu nějaký ten pátek učil, tak sem nastoupila jako nová mladá učitelka. Tak víte, jak to na světě chodí. Vždycky nahání baby a to říkám z mojí životní zkušenosti…
Já jsem si myslel, že to budu já, kdo jí užene, ale ono bylo už dávno před tím rozhodnuto.
Náš rozhovor již tradičně zakončíme otázkou, jakou metaforou byste shrnul pedagogický sbor na JGN?
Asi to nedokážu říct jako metaforu, ale jedno vím a to, že ten sbor tady se pořád vyvíjí.
Děkujeme za rozhovor!
Ema Nermuťová, Karolína Maněnová a Tomáš Havel