Únor 1948 představoval pro Československo velký přelom v dějinách. Gottwaldův proslov počínající slavnou frází: „Právě jsem se vrátil z Hradu od prezidenta republiky…“ byl počátkem všeho utrpení, jež společnosti přinesl nástup další totalitní vlády uprostřed poválečné krize, která zde po úpadku nacismu panovala. Pojďme si tedy v rámci 75. výročí únorového puče připomenout, jak se to vše událo.
Komunisté se k moci vlastně dostali tak, jak je pro evropské diktátory typické – totiž z právního hlediska naprosto legální cestou, i když součástí toho všeho byla především manipulace. Hlavním důvodem zřejmě můžeme shledat to, že patří k představitelům levice, jíž byla po druhé světové válce nakloněná většina lidí včetně prezidenta Beneše. Po Mnichovské dohodě již nedůvěřoval západu a podcenil úmysly Sovětského svazu. Ve volbách konajících se roku 1946 tak dokonce zakázal účast nejsilnější pravicové straně a komunisté v čele s Klementem Gottwaldem ve výběru mezi středo-levicovými stranami zvítězili se 40% hlasů.
V povolebním období setrvávali vítězové pod falešnou maskou osvoboditelů, díky níž Čechoslováci již před třemi lety bez protestů přenechali Stalinovi část území. V závěru roku 1947 však USA navrhly Evropě hospodářskou pomoc, celý projekt je nazýván Marshallův plán, podle amerického ministra zahraničí, který s ním vyrukoval. V tuto chvíli přichází na scénu Jan Masaryk, syn bývalého prezidenta T. G. Masaryka. Jako československý ministr zahraničí stál v čele jednání o přijetí pomoci nabízené Spojenými státy. K nápadu se velmi přikláněl a byl odhodlán souhlasit. Tady však nastává problém. Sovětský svaz vyjádřil svou nelibost k celé věci a rezolutně přikázal vládě rozhodnutí přehodnotit. Potlačil tím možnost, aby ČSR vedla svou vlastní zahraniční politiku, a konečně předvedl, kdo tady je pánem. V závěsu komunisté odhazují nevinnost, je zavedena cenzura a jako nástroj moci nastoupí strach. Nemocný Edvard Beneš s veškerým děním nic nezmůže.
A konečně se dostáváme do osudného roku 1948. Po odvolání osmi policejních velitelů z jejich funkce pod záminkou neloajálnosti vůči vládě, podá několik nekomunistických ministrů demisi. Počítají s tím, že prezident ji odmítne a místo toho budou vyhlášeny nové volby. V těch by demokraté totiž mohli mít poměrně vysokou šanci na úspěch vzhledem k nově vzniklým pochybnostem na základě radikálních kroků provedených komunisty.
To se ovšem nestane. Gottwald přichází s vlastním návrhem – přijmout demise a vládu doplnit o komunistické straníky. Beneš je zahnán do kouta. SSSR vyhrožuje svou armádou. Uvnitř státu protestují jak komunisté (nutno podotknout, že ve velké převaze), tak jejich odpůrci, což zavání občanskou válkou. Nezbývá mu než 25. února 1948 oficiálně souhlasit s Gottwaldovým řešením, čímž předá komunistické krutovládě moc nad vším uvnitř státu na dlouhých čtyřicet jedna let. Teprve Sametová revoluce utne tuto temnou éru a konečně přinese dlouhá léta touženou demokracii.
Karolína Lelková