Někdy za kruté, neovladatelné, nečekané chování k ostatním v podstatě nemůžeme. Experimenty, které se zapsaly do historie, vás o tom přesvědčí…
Efekt přihlížejícího (Apatický svědek), 1968
Předehrou k tomuto experimentu byla skutečná událost, která se odehrála v New Yorku. V ranních hodinách zde byla ubodána žena. Potvrdilo se, že přibližně 40 lidí slyšelo tuto ženu křičet o pomoc. Trvalo dlouhých 35 minut, než jeden ze svědků lékaře a policii zavolal. Nejen na lidi, ale i na sociální psychology tato informace připoutala pozornost. Byli šokováni. Proč lidé selhali? Že by lidé byli tak necitelní? Nebo je něco ovlivnilo? Nebo spíš někdo?
Sociální psychologové Bibb Latane a John Darley tvrdili, že zúčastněných lidí bylo moc. Podnikli řadu experimentů, aby mohli jejich hypotézu potvrdit. Teoreticky stačilo dvou experimentů, aby zjistili, co bylo příčinou neochoty pomoct (samozřejmě podnikli jich více, aby jejich tvrzení bylo stoprocentní, ale nám postačí dva).
Experimenty probíhaly tak, že se v místnosti shromáždili osoby a měli spolu komunikovat, z toho jedna z nich byla nastrčená a během konverzace předstírala dušení či zranění a volala o pomoc. Jediný a podstatný rozdíl byl v počtu lidí. První experiment se konal se značně menší počtem osob než v druhém případě. Ovlivnilo to situaci, ve které se lidé ocitli? Ano, a velmi. Vědcům se potvrdilo, že čím více je přítomno lidí, tím víc každý z nich předpokládá, že zasáhne někdo jiný. Pokud jsme sami svědky naléhavé události, doléhá na nás stoprocentní odpovědnost za to, co se stane. Naopak jestliže nás je přítomno například deset, máme pocit, že naše odpovědnost je jen desetiprocentní. Spoléháním se jeden na druhého ale život druhému nezachráníme.
A jestli tomuto efektu můžete předejít? Už přečtením tohoto článku jste si získali povědomí, co efekt přihlížejícího je, takže kdybyste se někdy ocitli ve skupince přihlížející na nějaké neštěstí, máte šanci tento řetězec přetrhnout, chopit se příležitosti a poskytnout pomoc jako první. Jen se nenechat do řetězce stáhnout…
Stanfordský vězeňský experiment, 1971
Experiment, který vyvolal řadu emocí a hlavně kontroverzi. Takový byl experiment psychologa Philipa Zimbarda, který se snažil zjistit, jak se lidé zachovají, když jim omezí svobodu. Vybral několik dobrovolných studentů psychologie a umístil je do experimentálního vězení. Jedinci museli být morálně bezúhonní, zdraví a inteligentní. Hodem mince byli rozděleni na 10 vězňů a 11 dozorců. Řád věznice odpovídal podmínkám reálného vězení v Kalifornii. To znamená, že vězni museli nosit uniformu, mlčet během jídla, po zhasnutí světel, mimo prostory vězení. Byli oslovováni čísly a naopak dozorcům museli říkat „pane nápravný důstojníku“. Dozorci ale žádné pokyny k tomu, jak se k vězňům chovat, nedostali. Brali to zúčastnění s nadsázkou? Jen jako hru?
No, možná prvních pár hodin. Experiment nakonec trval pouhých 6 dní namísto plánovaných 2 týdnů a to i přesto, že s předčasným ukončením souhlasil jen jeden člověk z padesáti nestranných pozorovatelů… Co se tedy stalo?
Výsledky byly fatální. Kamerové záznamy ukázaly krutou realitu. Dozorci se k vězňům začali chovat doslova nelidsky. Jejich rámec chování se úplně převrátil. Chovali se k vězňům krutě a vězně trestali. Dokonce jak záznamy potvrdily, každý třetí dozorce použil sexuální a fyzické násilí. Týraní se poté domnívali, že jsou opravdovými vězni, protože ztratili svou identitu, zapomněli, kým byli dřív, a to za tak krátkou dobu.
„Zimbardo na základě experimentu tvrdí, že brutality spáchané za válek či jiných neštěstí nejsou činy krvelačných psychopatů nebo maniaků, ale obyčejných lidí, kteří byli vystaveni nepřiměřenému tlaku okolností.“
Je tu ještě jeden háček. Proč pro předčasné ukončení hlasoval pouze jeden člověk z těch padesáti pozorovatelů, když došlo k takovým zvrhlostem? Co těch 49 dalších? Čeho dalšího chtěli být svědky?
Zoe Mudrochová