Studoval na vysoké škole Jana Evangelisty Purkyně bakalářský obor historie a politologie a své vzdělání doplnil o magisterské studium učitelství dějepisu a společenských věd pro střední školy. Je mu 35, na našem gymnáziu učí již šestým rokem dějepis, společenky, společenskovědní seminář, soudobé dějiny a mediální výchovu. Oblíbenou barvou jsou černá a modrá. Je hrdým pěstitelem hned 5 květin, miluje italskou kuchyni a naopak nemá žádné oblíbené číslo.
(Fotografie, kterou vyfotil a následně uložil jako tapetu nejmenovaný student na exkurzi v Kuksu…)
Co vás nejvíc baví a nebaví vyučovat?
Všechno kromě Karla IV. a Marie Terezie, protože to jsou strašně slavná témata, takže mám pocit, že tam už nedokážu nic nového předat. Všichni to znají a je to takový zbytečný.
Zúčastnil jste se někdy nějakých soutěží?
Na základní škole jsem se hodně zapojoval do sportovních soutěží a možná dějepisné olympiády. Hrál jsem fotbal, florbal, ping pong a běhal přespolní běh.
Měl jste v mládí ještě jiné kroužky než ty sportovní?
Ano, taky jsem chodil na malování.
Čím jste chtěl být v dětství?
Já jsem asi netoužil po tom se někým stát, já jsem se totiž hrozně bál, že ze mě bude bezdomovec, takže jsem chtěl nějakou slušnou práci. Ještě v 18 jsem si myslel, že ze mě bude dělník a že gympl neudělám a budu chodit opravovat silnice. *poznámka redakce* (citace “já jsem neměl sny, jenom deprese”)
Jak byste sám sebe popsal jako studenta?
Řekl bych, že jsem byl dost průměrný, bavil mě v podstatě jenom dějepis, na občanku jsme měli učitele vojáka, takže jsem z ní měl v posledním ročníku na střední čtyřku, protože měl takovej divnej systém, v kterém jsme sbírali kredity a podle dosažených kreditů jsme měli známky. Nepsali jsme testy, ale všechno bylo dobrovolné. Třeba jednou jsem udělal prezentaci a protože jsem na konci neměl zdroj, tak mi nedal ani jeden kredit, takže jsem pak rezignoval.
Jak jste se dostal ke studiu politologie a učitelství?
K politologii jsem se dostal tím, že mě zkrátka bavila, zatímco k učitelství jsem se dostal, protože to má smysl a je to takové poslání. Řekl jsem si, že to bude fajn. Ale s zálibou v politologii jsem mohl jít studovat na Karlovku, ale bylo mi řečeno, že odtamtud pak chodí absolventi dělat asistenty politikům a to už mě nelákalo.
Chtěl jste být politikem?
Jo, občas mě to napadá, možná se to ještě stane třeba…
Jak jste se dostal k vyučování na našem gymnáziu?
Poslal jsem asi tisíc mailů, přičemž na 900 mi nepřišla odpověď, na dalších 90 mi přišlo zamítnutí a těch zbylých 10 jsem jel na pohovory. Co se týče těch pohovorů, tak ten zdejší byl docela profesionální a fajn, protože například jiný trval jenom 90 sekund, zeptali se mě, jestli pobírám důchod a potom už nic. Taky mi přišlo spoustu nabídek z Prahy, které jsem ale odmítl, protože jsem do Prahy nechtěl.
Kde se vám učilo lépe?
Na základce na mě lidi házeli donuty, který jsem po nich samozřejmě házel zpátky *smích*, plus je hodně znát ten rozdíl mezi základkou a střední. Za chvíli se to ale srovnalo a už jsem to zvládal, ale teď jsem se to zase odnaučil a když jdu za menšíma dětma, tak už s tím zase trochu bojuju.
Máte nějaké hobby o kterém nikdo neví?
Vařím a peču a hodně lidí to ví, takže tajný asi ne. Transparentnost.:)
Je něco v čem vynikáte a něco v čem naopak pokulháváte?
Strašně těžká otázka. V čem jsem horší než ostatní? Asi komunikace, mám pocit, že mluvím rychle. Taky bych se hrozně chtěl naučit hrát na kytaru, to už pár let. A taky stříhat videa. V ničem asi nijak super nevynikám…
Napsal jste knihu. Je to tak?
Nevím, jestli se to tak dá úplně říct. Napsal jsem e-book, ale to má tady spoustu učitelů. Jmenuje se to Příručka pro začínajícího učitele. Myslím, že je to fajn pro lidi, kteří se vydají učit hned po škole, odkud znají jenom teorii. V té příručce najdou, jak to ve škole chodí a co musí a nemusí znát.
Co je vaše oblíbená kniha? Nebo případně víc knih?
Ah, to je na hodiny. Já jich vyjmenuju víc. Momentálně čtu knížku Srpny od Jakuba Stanjury. Vždycky jsem měl rád takovou klasiku – Remarqua, Fitzgeralda a tak. A z novější literatury se mi hodně líbilo třeba Ten, kdo stojí v koutě. Kromě toho čtu taky literaturu faktu a moc se mi líbilo například vše od Timothy Snydera, Slepé skvrny, Faktomluva, Všichni lžou a spoustu dalších.
Jaký je váš oblíbený film?
Útěk do divočiny. A potom samozřejmě The perks of being a wallflower, Notting Hill, Sidney Hall, Billy Elliot, Amores perros, a Trainspotting. Kvůli třem posledním se na filmy koukám často. Na těch jsem zkrátka začínal.
Cestujete rád?
Jo, cestuju hodně hodně rád. Dlouho jsem přemýšlel, jaký je nejlepší způsob cestování. Nejdřív jsem začínal se stopováním, kdy jsem se poprvé ocitnul v Náchodě (při cestě do Estonska), potom jsem šel pěšky do Santiaga, zkoušel jsem to promixovat, což bylo nejhorší, protože jsem se ztratil a tři dny jsem nic nejedl a nepil, potom jsem zkoušel jet někam s kamarády a to mě taky moc nebavilo. Teď se to ale docela ustálilo a většinou dělám takový okruh vlakem nebo autobusem.
Co vaše cesta do Santiaga?
Jel jsem do Paříže, odkud jsem se dostal až na jih Francie, pak jsem jen přešel most do Španělska a tam jsem začal. Šel jsem po severní cestě, protože je tam moře a má asi nejhezčí výhledy. Celkem to trvalo asi 30 dní. Z nich jsem ale šel jen 28, protože dva dny jsem si myslel, že to vážně zabalim, protože mě bolel kotník a myslel jsem, že si pobrečím a pojedu domů. Nakonec jsem si dva dny odpočinul u moře, četl jsem Hemingwaye, jedl jsem jen řízky a vajíčka, abych měl bílkoviny, ale nakonec jsem se zase vydal na cestu a zlepšilo se to. Já jsem se do Santiaga vydal naschvál bez příprav, bez mapy a internetu, aby to byl pořádný zážitek. První dny jsem denně ušel tak 25-30 kilometrů a byl jsem unavený, ale pak si tělo během čtrnácti dnů zvyklo a chodil jsem 50 kilometrů. Když jsem konečně došel do Santiaga de Compostela a měl jsem mít tu radost, že jsem v cíli, tak jsem tři dny zvracel a bylo mi zle, protože jsem měl nejspíš nějakou otravu z kebabu, který jsem si dal. Navíc jsem chrám, za kterým se putuje, ani neviděl, jelikož se rekonstruoval. Ani jsem se neměl jak dostat domů, protože jsem neměl internet, takže jsem jel snad 44 hodin autobusem ze Španělska do Mnichova, kam jsem dorazil o půlnoci. A úplnou náhodou měl autobus z Mnichova do Prahy poslední volné místo, stálo mě to asi 50 euro, protože jsem to neměl koupené přes internet a bylo to na poslední chvíli. Takže mi cesta domů zabrala celkem nějakých 48 hodin autobusem a přežil jsem to :).
Přiblížíte nám prosím váš příběh se ztracením?
Vždycky, když někam cestuju, tak začínám v Čechách, abych se dostal do toho cestovního života. Takže jsem jel do Krumlova, potom jsem stopoval do Lince, pak jsem jel vlakem do vesnice v Kalkalpen a myslel jsem, že tu túru, kterou jsem si naplánoval, zvládnu za tři dny. Takže jsem si našel chatky, kde přespím a najím se, ale ty byly zavřené. Takže jsem nejedl a pil jsem jenom vodu z řeky, a protože byla každý večer docela velká bouřka, tak jsem se i trochu bál. Ale protože jsem byl předtím v Santiagu, tak jsem věděl, že to zvládnu. Zkušenosti. Když jsem se konečně dostal do takové menší vesničky a ptal se lidí, jestli u nich můžu přespat, tak mě všichni odmítli. Nakonec jsem narazil na jeden penzion a zeptal jsem se paní, která byla u něho, jestli mě tam nenechá, když jí dám občanku a klidně 500 euro a ona mi na to odpověděla, že tam přijela jenom proto, aby schovala zvířata před další velkou bouřkou, ale dovezla mě pár kilometrů do dalšího městečka, kde jsem si tři dny sušil boty. Tahle dovolená byla snad nejhorší ze všech a to ne jenom kvůli tomuhle, ale taky protože jsem jel dál přes Graz, přes Slovinska a pokračoval dál do Chorvatska, kde byly tehdy ohromný požáry. Takže jsem se na to vykašlal a dovolenou jsem si o dva týdny zkrátil.
Na jakém nejzajímavějším místě jste byl?
Jen jedno? *smích* Hrozně se mi líbilo v Rize, chtěl bych se vrátit do Terstu, hodně se mi líbilo ve Veroně… a tím bych asi skončil, aby toho nebylo moc.:)
Proč máte tolik rád Itálii?
Kvůli jídlu a protože ti lidé jsou hrozně v pohodě. Když v Itálii lidi pozdravíte v italštině, tak vás milujou a dají vám jídlo zdarma. Přijde mi, že Itálie má všechno. Historii, moře, krásný města, přírodu. Celkově je to strašně fajn.
Zpět do školství. Co byste rád zlepšil na vašem stylu učení?
Moc bych chtěl proškrtat spoustu věcí, protože třeba punské války jsou zbytečné oproti moderním dějinám. Možná taky neodbočovat tolik od tématu, najít spoustu nových metod a taky nebrat si věci osobně. (Třeba když je někdo na mobilu nebo neposlouchá.)
Co nejraději pečete nebo vaříte?
Asi vrchol mojí kuchařské kariéry byl teď nedávno ramen.:) A mám svoje “comfort food”: na pánev olivový olej, česnek, slaninu, nakrájená cherry rajčata, sůl, pepř, pár minut to nechat, ať se udělá omáčka, a potom do toho prdnete těstoviny, je to strašně dobrý a rychlý.
Máte nějaké guilty pleasure?
Yes. Emily in Paris. *smích* Občas poslouchám děsivý popový písničky, nebo si někdy potřebuju odpočinout a tak si pustím si hrozný film.
Jak bojujete s prokrastinací?
Já neprokrastinuju. *smích* Mám totiž takovou řízenou prokrastinaci. Prokrastinace může být občas dobrá a pozitivní, ale otázkou je, jestli je to pořád prokrastinace, když je to řízené.
Co by pro vás bylo největší vystoupení z komfortní zóny.
Třeba vystoupení na maturitním plese. Protože já bych to vůbec nedokázal. Tenhle rok jsem s tím mým malým výstupem hodně bojoval.
Jaká je vaše nejméně oblíbená činnost?
Mytí nádobí. Mám pocit, že život je jedno velký mytí nádobí.
Jakou metaforou byste shrnul učitelský sbor na tomto gymnáziu?
Myslím, že metaforu nemám, protože většinu učitelů neznám, jak jsme rozházeni do jednotlivých kabinetů, ale myslím, že tady každý funguje a učí jiným stylem.
Tímto dvakrát tak dlouhým rozhovorem s učitelem, který nám dal prostor k tvoření, bychom se s vámi chtěly rozloučit. Moc děkujeme všem, kteří si alespoň jeden z našich rozhovorů nebo jiných článků přečetli a doufáme, že jsme vám alespoň trochu přiblížily, jak zajímavé učitele tato škola má. Každopádně série 13. kabinet bude pokračovat, jelikož předáváme toto žezlo někomu jinému. Tímto se ale s vámi my dvě loučíme :).
Díky moc, Kája a Ema.