O prazvláštních událostech v obci Görbersdorf pojednává poslední kniha polské spisovatelky Olgy Tokarzcuk. Nenechte se zmást, protože příběh na nás číhá za velmi blízkými humny.
„Přírodně léčivý horor“ stojí na přebalu tohoto atypického románu. O strach totiž nebude nouze. Hlavní hrdina, mladý Mieczyslaw Wojnicz ze Lvova, se s ním v této knize setkává mnohde. A přece jde o děs trochu jiného ražení než lovecraftovská monstra. Strachy jsou subjektivní, ne-li intimní. Jejich původcem však nejsou tolik nejistoty, ale spíše naopak jistoty v podobě norem, nepsaných pravidel a kolektivní pravdy. Výjimky pak popouzí k reakci, která se je snaží vytěsnit, zahnat, zničit. Strachy z našich životů nedostaneme. Můžeme je otupit, nemyslet na ně, vysmívat se jim. Ale jednoho dne se vrátí a opět nás konfrontují: „Tak co, už jsi přišel na to, že se bojíš zbytečně?“
Takové otázky se proplétají myceliem celé knihy. Je těsně před první světovou válkou (byť její začátek hosté teprve vyhlíží) a churavý vodohospodářský inženýr Wojnicz přijíždí do klimatických lázní Görbersdorf, kde se pacienti léčí s plícemi napadenými tuberkulózou. Ubytování nalezne v penzionu pro pány, který je pro nepříliš bohatého Mieczyslawa finančně dostupný. Tam blíže poznává další pacienty, podivína Frommera z Breslau, tradicionalistu Lukase z Královce, socialistu Augusta nebo berlínského liberála Tilla. Při společných večeřích a popíjení místního likéru Schwärmerei tak zabředávájí do živých a hlasitých diskuzí na rozličná témata jejich doby: konflikt na Balkáně, třaskavá Freudova psychoanalýza či neuchopitelné nové paradigma fyziky plné kvant a zakřivení času.
Muži častokrát naleznou společnou řeč a vlastně i odůvodnění celkové zvláštnosti doby. Stačí, aby kterýkoli z rétorů vhodil do pléna mysterium ženského pohlaví. Když majiteli penzionu Wilhelmu Opitzovi zemře za zvláštních, avšak raději neobjasněných, okolností manželka, dává to volný prostor pro hoststvo rozvést své teorie o místě žen v patriarchální společnosti. Ve své izolovanosti a se znalostí často i explicitně misogynních textů respektovaných osobností tak dochází ke zvráceným závěrům, častokrát i u hostů, od kterých bychom to nečekali. Jenže místní pověst vzpomíná na událost vymykající se těmto představám uspořádání společnosti. Nejedná se totiž o báchorku zahloubenou kdesi pod vrstvami prachu nastřádanými stoletími, ale ututlávanou součást každého podzimu. Kvůli ní si doktoři z kurhausu berou na pár dní dovolenou a místní obyvatelé podnikají prapodivné věci.
Celým románem jako červená niť prostupují odkazy k místům, kde se děj odehrává. Možná leckoho překvapí, že kulisy, kde se mladý Wojnicz kurýruje, nejsou nikterak smyšlené. A co víc – nemusíte z Náchoda jezdit daleko, abyste si prošli stejná místa. Kdysi vyhlášené klimatické lázně Görbersdorf naleznete pár kilometrů za českými hranicemi, v polské vesničce Sokolowsko, kam se dá jednoduše dojít třeba z Janoviček u Broumova. Možná vám něco řekne název „Grunwald“, neboť tak je největší kurhaus – dnes v neutěšeném stavu – také znám. Zasazení děje románu nejen do konkrétního času, ale i prostoru, dává autorce do slov značnou důvěryhodnost.
V každém z nás je zaznamenán pocit známý jako lnění ke krajině. Dle mého výkladu se jedná o jakousi hluboce zakořeněnou součást lidské duše, která umožňuje maximální ztotožnění s reáliemi odehrávajícími se v nám dobře známém prostoru, některými také označovaným jako domov. Zkrátka události a objekty ukotvené v krajině, k níž lneme, máme spojené s větší emocí než ty, kde jsme třeba ani nikdy nebyli. Navíc různá místa, k nimž lneme, můžou mít různou psychologickou míru a podobu lnění k nim. Každý má určitě ta „svá místa“, která má spojená s opravdu silnými zážitky, jsou to jakási epicentra individuálních map lnění. V případě kolektivních zážitků se může oblast lnění také vytvořit hromadně. Je každopádně jisté, že čtenářstvo lnoucí ke krajině Broumovska a blízkého polského příhraničí prožívá četbu tohoto hororu podstatně víc než jiní. I proto jsem se odhodlal k sepsání této recenze: leckoho z řad studenstva může tento text zaujmout hlavně kvůli propojení s místem, k němuž lneme.
Na oblíbenosti by mohl přidat i jazyk, jímž je překlad psán. Nezatížené věty organicky srůstající do větších přehledných celků. Zkrátka velmi pohodlná četba, jíž pouze ztěžuje názorová rozpolcenost postav. Občas jejich v dnešní době nepochopitelné argumentace konstruují nestabilní celky, u nichž snad ani nebylo předpokládáno pochopení. Přeci jen, jejich polemiky jsou jen jakýsi balast, který má spíše vykreslovat absurdnost doby schvalující sporná tvrzení vycházející z tehdejšího podstatně patriarchálnějšího prostředí. Možné vysvětlení autorčiny volby takových konstrukcí je charakter vypravěčstva, kteří jakoby étericky proplouvají jednotlivými scénami a naslouchají hovorům, na něž nijak emocionálně nereagují a nechávají je hvízdat kolem uší bez jakéhokoli hodnocení. Vzdušné lázně Görbersdorf, doslova.
Otázkou spíš zůstává: může tato kniha v někom skutečně probudit silný čtenářský zážitek? Ano, ale bez lnění k blízkému polskému pohraničí se v tom případě neobejdete. I přes mnohé přednosti a „svěžest“ tohoto textu si v širokých kruzích pozornost nadlouho bohužel nezískala, v krajním případě by se dala kritikou označit až za born to die. Já tento pocit nesdílím a naopak věřím, že do šrámy a roklinami zčeřeného literárního kánonu Broumovska zapadne Empusion i třeba díky aktivnímu broumovského kolektivu Broumov2028. Nyní už se zbývá jen důvěrně zeptat: jste odhodláni vydat se s Mieczyslawem na nezapomenutelné kurýrování v Görbersdorfu?
Kdo si čte, zlobí.
Tobiáš Mazura
#Autor je propálený (nikoli však vyhořelý) čtenář.