Filmový svět přišel o absolutní originál. O nezkrotně svéráznou kreativní duši, která celou svou kariérou úspěšně proplouvala mezi zavedenými konvencemi a nepsanými pravidly o pojetí filmového média. Svým neobvyklým pohledem na svět nakazil napříč kontinenty miliony jeho fanoušků.
Byl renesančním člověkem, jehož umělecký záběr sahal daleko za hranice filmu a za hranice našeho světa. V dospívání se věnoval především malbě, která ho později přivedla k filmu. Studoval Filadelfskou akademii umění, kde byl jeho první filmový experiment kombinující animaci s hraným filmem oceněn jako nejpůsobivější projekt roku.
Možnosti realizování se v oblasti „pohyblivých obrazů” zkoušel i nadále. Na začátku 70. let obdržel pro svůj talent a práci finanční grant od filmového institutu, který využil na natočení své celovečerní prvotiny. Vznik Mazací hlavy provázel téměř sedmiletý, úmorný tvůrčí proces. Nedostatek peněz přinášel řadu komplikací od neplacených herců po přespávání na place.
Po svém oficiálním uvedení se Mazací hlava střetla s naprosto nulovou finanční odezvou. Běžný divák takřka nevěděl o její existenci. V kinech strávila minimum času a zanedlouho byla především kvůli diváckému nezájmu stažena z distribuce. Větší zájem projevilo jen malé množství lidí, kteří vyzdvihovali její obsahovou, a především řemeslnou radikálnost. Zvěsti o pozoruhodnosti Mazací hlavy se postupně začaly šířit skrze půlnoční projekce a filmové kluby, kde se střetla s vlídnějším přijetím a intenzivnějším zaujetím než v komerčních kinech. O Lynchovi se začínalo mluvit a vědět. Fascinaci jeho prací zanedlouho vyjádřil třeba Stanley Kubrick nebo producent Jonathan Sangre, který Lynchovi nabídl režii Sloního muže – zbytek už je historie.
Odvrácená strana Amerického snu
Lynch ve svých filmech boří idylické pozlátko bezproblémového světa a konfrontuje nás v plné míře s krutou a absurdní realitou, ve které žijeme. Vnímá zlo jako všudypřítomný rys existence, který se snažíme v našem vlastním zájmu a touze po pohodlném životě ignorovat, přestože dřímá uvnitř každého z nás. Vymezuje se proti černobílému vnímání světa a reflektuje prostřednictvím svých příběhů tenkou hranici mezi dobrem a zlem. Pro tento účel často využívá prostředí amerických maloměst a jejich idylickou náturu nebo mnohovrstevnaté postavy, jejichž charakter a způsob života zůstává skrytý. Strhává z nich líbivý obal a odhaluje je v té nejautentičtější podobě. Pro zdůraznění niterní rozpolcenosti a morální nejednoznačnosti postav obsazuje herce do dvojrolí nebo explicitně mění identitu hrdinů. Ať už v rovině psychické, nebo fyzické.
Lauru Palmer vnímá celé Twin Peaks jako dokonalé děvče. Nádhernou a vzornou. Její pravá tvář je neznámou nejen pro běžného obyvatele, ale i pro nejbližší přátelé, což vypovídá o neuchopitelnosti temna, které pro nás zůstává neodhalené, ač je na dosah ruky a v naší bezprostřední blízkosti.
V Modrém sametu pozorujeme zmiňovanou tenkost hranice mezi dobrem a zlem. Nevinný a zdánlivě mírumilovný charakter města je vyjádřen prostřednictvím záběrů na pečlivě střižené trávníky, bílé ploty a spokojené obyvatelstvo, které působí ve své spokojenosti absolutně uměle a neupřímně. Jsou to jen karikatury, které vidí město v těch nejpovrchnějších reáliích a naivně dokonalém zevnějšku. Jeffreyho perspektiva je však narušena v moment, kdy najde na procházce v trávě odříznuté lidské ucho. Ucho se stává prostředníkem mezi Jeffreym a temným rozměrem dění. Ničí jeho doposud idealizovaný a zkreslený postoj k životu a světu jakožto bezpečnému a klidnému místu. Pátrání po původu ucha se stává mimo jiné procesem, který konfrontuje hlavní postavu se svou vlastní skrytou podstatou a částečnou zkažeností.
Lynch podává rozdílnost světů úderně. Pracuje s jejich kontrastem nejen v rovině obsahové, ale i formální. Pro dosažení kýženého dojmu působivě využívá výraznou barevnou stylizaci. Scény z hudebního klubu, který v Modrém Sametu symbolizuje přechod mezi světlem a temnotou , obsahují pro Lynche tak ikonické rudé závěsy, představující negativní aspekty lidské existence. Zároveň jsou ale záběry nasvícené nadpozemsky nevinnou a poetickou modrou, která vyjadřuje přesný opak – čistotu a kouzelný půvab. Což je detail nejen významově atraktivní, ale i vizuálně opojný.
Své příběhy zasazuje do 50. let. V případě zmiňovaného Twin Peaks a Modrého Sametu podává tohle období nostalgicky a až nevkusně pateticky a kýčovitě, aby umocnil zmíněný kontrast s temnými dějovými liniemi.
Nekorunovaný král filmové postmoderny
Davida Lynche lidé znají coby filmového surrealistu a režiséra tíhnoucího k postmodernímu stylu vyprávění. Jeho tvorba je kontroverzní a pasivní divák se v jejím světě lehce ztratí. Klade důraz na významově nejednoznačné dějové linky, které jsou vypravěčsky roztříštěné a neustále balancující na hranici snu a reality. Lynch diváka cíleně mate, zdůrazňuje iracionalitu a nedává mu žádné jednoduché odpovědi. Ponouká k aktivnímu sledování a nabízí široké spektrum interpretací. Neohlíží se na nikoho, nepracuje s očekáváním publika ani s kudlou ziskuchtivého studia na krku.
Zmíněné prolínání reality a snu je přítomné ve většině Lynchovy tvorby a je pro ni klíčovým a charakteristickým prvkem. Snové představy a podvědomé strachy i chtíče volně promlouvají do děje a konfrontují postavy s jejich nejhlubšími děsy v té nejsyrovější podobě. Při tomto procesu, podobnému klasické psychoanalýze a Freudovu pojetí snů, se dostáváme do přímého střetu s nejskrytějšími hlubinami lidského nitra.
Celý Lynchův filmový svět je řízen snovou logikou. Odráží a prezentuje realitu jako zvláštní, pokroucenou a bizarní. Hrdinové často působí nepřirozeně a až groteskně. Surrealistické výjevy střídají lyrickou a podivnou náladu magického realismu, která je ve své podstatě melancholická, ale občas krásná ve své křehké vznešenosti a zdánlivé nevinnosti. Neuchopitelnost, tajemnost a nelogičnost v divákovi vyvolávají zneklidňující pocit – sleduje realitu, nad níž nemá žádnou moc. Pokus o její logické uchopení končí trestem v podobě rudých závěsů a poskakujících trpaslíků. Absence vnitřního rádu světa je provokativní, na druhou stranu skýtající možnost dosáhnout stavu povznešení a smíření se nejen s absurdním způsobem Lynchova vyprávění, ale i s naším ve své podstatě stejně nepředvídatelným světem. V rovině snové a surrealistické se Lynch nejočividněji projevuje jako autorský tvůrce a jedinečný živel. Efektivně experimentuje s formou, především se zvukem. Debutový snímek Mazací hlava poslouží jako ideální demonstrátor většiny výše zmíněných motivů. Celý film je koncipován jako drásavá noční můra, která má více společného se snem než s realitou. Jako byste se bez přestání utápěli v úzkostných představách a děsivých vizích hlavní postavy. Film přímo odráží nepřiznané hrůzy a přání, které se vyznačují svou částečnou nelogičností.
Pojednává o strachu z rodičovství a obavách s ním spojených. Pochyby hlavní postavy jsou natolik vážné a ponižující, že se v reálných rozměrech zjevují právě jen ve stavu snovém a podvědomém. Lynch zpochybňuje klasické schémata vyprávění a opomíjí dějovost. Vypráví formou úryvků a často na sebe nenavazujících scén.
Bizarní postavičky (žena z radiátoru, svůdná žena od vedle) fungují jako ztělesnění některých ústředních témat (smrt, chtíč, izolace) spíš než plnohodnotné charaktery.
Do jádra významů se dá proniknout pouze naprostým oproštěním od všech zažitých způsobů, jak přemýšlet nad klasickým filmem.
Halucinogenní atmosféru vytváří jedinečný sound design a především soundtrack, který má podobu do nekonečna se opakující smyčky hlubokých vzdechů továren a strojů. Tím Lynch navozuje hypnotickou, skličující a bezvýchodnou atmosféru nekončícího zmaru a deprese. Zároveň zvuk funguje po celou stopáž jako symbol – jeho absence, či variace při běžných situacích (např. šlápnutí do kaluže) prohlubuje pocity nelogického a od reality odtrženého světa. Významově by se ve zvuku dalo pitvat i dál. Scény, v nichž hlavní hrdina prochází opuštěným předměstím anonymního města a neslyší nic jiného než monotónní zvuky továren a strojů, vytvářejí velmi věrohodný pocit jedince opuštěného a ztraceného v industrializovaném, odosobněném a krutém světě, nad kterým převzala definitivně kontrolu hmota a lidský faktor je upozaděn.
Tento motiv je akcentován faktem, že postavy jsou zde vykreslovány jako naprosto bezradné a zoufalé, podléhající svým úzkostem a problémům. Kromě surrealismu a expresionismu je Mazací hlava (a nejen ta) silně ovlivněná existencialismem. Ústřední postavy jako by vypadly ze stránek textů Franze Kafky nebo Ladislava Fukse – se svou bizarností, zoufalstvím, nelidskostí a podřadností vůči okolnímu světu.
Fenomén Městečko Twin Peaks
Televizní obrazovky v 80. a na začátku 90. let byly plné repetitivních a do nekonečna natahovaných seriálů. Představovali jednoduchý formát zábavy, jehož hlavním cílem bylo vytvořit co nejvěrnějšího konzumenta, a prostředí ve kterém si jednoduše najde komfortní místečko ze kterého nebude chtít pryč. Lépe řečeno, bude se tam chtít vracet. Opakující se dějové vzorce a nekonfliktní nálada vládla televizi. Lidé v ní nehledali uměleckou hodnotu, ale spíš útěk před chaosem a nespravedlností jejich životů. Jejich mozkovny a nervy byly už dostatečně vytížené. Nadbytečné přemýšlení nad televizním seriálem bylo nepředstavitelné. Televizní produkce poskytovala útočiště a alternativní a mnohem pozitivnější realitu ve které zlo podléhalo dobru, a především pečlivě kalkulované scenáristice.
Všechno se ale mělo brzy změnit. V roce 1990 vyrukovala dvojice Mark Frost a David Lynch se svým ambiciózním projektem – a strhli lavinu. Lavinu diváckého a kritického nadšení. Městečko Twin Peaks se stalo hitem a revolučním počinem, který zásadně ovlivnil popkulturu, a především charakter televizní zábavy. Obrazovky měly co dočinění se sofistikovaným dějem, mnohovrstevnatými postavami a atmosférou, která v lidech nevytvářela falešnou naději o světe jakožto hezkém místu. Naprostý opak všeho zažitého. Paradoxně ale z toho zažitého vycházející.
Městečko Twin Peaks čerpá z charakteristických rysů televizních seriálu, místo jejich pouhého opakování je však variuje a často zřetelně paroduje.
Staví na stereotypním vyprávění a žánrových trendech, které definovali televizi jako zábavní médium. Pracuje s formátem soap opery, kriminálky a melodramatického vyprávění. Nastavuje ironické zrcadlo a zároveň žánrům vtiská novou tvář. Seriál skvěle kombinuje absurdno a tajemno se silným emocionálním nábojem, který s divákem rezonuje na mnoha příběhových rovinách a rozeznívá různé struny jeho duše. Příběh odehrávající se kolem smrti Laury Palmer se svou náladovou rozmanitostí a širokým tematickým rozpětím vzpírá detektivnímu žánru a částečně ho redefinuje minimálně ve smyslu komplexnosti postavy vyšetřovatele, který zde už není jen pochodující panák v baloňáku se směšným kloboukem, ale člověk s vlastní motivací, jehož jedinou starostí není chytnout každého padoucha kradoucího bochník chleba. Baloňák agentu Cooperovi sice zůstal, ale dýmku nahradila černá káva a klobouk zas Diane na drátě. Dale Cooper je se vším všudy velice neortodoxní postava a jeho víra v nadpřirozeno, spirituálno a intuici, je přesným a humorným opakem smýšlení archetypálních detektivů, kteří zásadně spoléhají na racionalitu, čistý rozum a poctivou policejní práci. Nakládání s klišé se podepisuje i na dalších postavách, které často působí jakostereotypy, a o to víc diváka zaskočí, když je konfrontován s jejich hloubkou prokresleností, popřípadě bizarností a absurditou.
Zavádějícím dojmem klišé působí i výrazná, sentimentální, nostalgická stylizace do 50. let, vyvolávající pocit estetické prázdnoty a banality. Zasněná nevinnost doby je (JAK UŽ VÍME!) ale pouhou iluzí, která je podrývána a rozkládána prakticky vším okolním děním, zkaženým jádrem na oko okouzlujícího města a absolutním zlem v podobě Boba a spousty dalšího. Mytologie zla a jeho původu je zobrazována sugestivně a nápaditě. Přesahuje rámec klasického padoucha nahánějícího obyvatele s nožem a přidává k tématice zločinu a jeho kořenům hluboký psychologický, surrealistický a nadpřirozený kontext.
Twin Peaks je kompromisem mezi postmoderním experimentem a klasickým filmovým vyprávěním. V konfrontaci s ostatní tvorbou Davida Lynche nepůsobí tak rad radikálně a nestravitelně. Svým civilnějším rázem a klasičtějším pojetím děje je oblíbenost i mezi konzervativnějšími diváky vysoká.
Uroněná slza pod čarou – sentimentální vsuvka
Úmrtí Davida Lynche pozbylo po čas psaní článku na své naléhavé aktuálnosti. Lítost nad ztrátou umělce, který z velké části formoval můj filmový vkus a skeptický pohled na svět přetrvává. Pokud někdo nesl svou smrt statečně, a se vší její nevyhnutelností, byl to určitě právě Lynch. Působil dojmem mimozemského vyslance, který dorazil na planetu Zem s cílem smířit lidi s nesmiřitelným. Celý svůj život zasvětil umění, a to zůstane věčné, ať už kouří cigarety ve slunném Los Angeles nebo v nebíčku. Já apeluji na tebe čtenáři – udělej pro sebe černočerný šálek kávy, zapal cigaretu a pošli jedno velké srdíčko z tabákového kouře nahoru k mrakům. David tam beztak někde sedí, obalený rudým závěsem, zlomyslně se smějíc nad absolutní absurditou, která propukla v jeho rodné zemi.
Filip Brož
Filipe, Váš článek se mi moc líbí. David Lynch stojí za připomenutí. Aktuálnost absurdity světa i hranice dobra a zla, na které poukazoval, se zdají být věčné nejen v naší době.