Pochází z Moravské Třebové, ale odmalička žije v Jaroměři. Dnes je jí 49 let a na našem gymnáziu učí francouzštinu a psychologii od roku 2006. Tyto předměty také studovala na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Žádného mazlíčka momentálně nemá, zato má oblíbenou barvou a tou je tyrkysová. Na podzim a v zimě jí udělá radost hovězí po burgundsku a přes léto preferuje francouzský dezert tarte tropézienne, nejlepší ochutnala před dvěma lety v Saint-Tropez. Určitě už jste uhodli (nebo si přečetli nadpis :)), že dnešním hostem se stala Mgr. Kateřina Bergerová, kterou starší studenti znají ještě jako Havrdovou.
Jak jste se dostala k nám na Jiráskovo gymnázium?
Učila jsem v Jaroměři na gymnáziu a pak mně najednou zazvonil telefon, byl to pan ředitel Škoda. Vysvětlil mi situaci, že je tady nedostatek učitelů, tak mě přemluvil, abych vzala pár hodin francouzštiny.
Divácká otázka: Proč zrovna francouzština?
Babička mně často zpívala ve francouzštině, tak jsem k tomu měla blízko. Vybrala jsem si ji jako druhý jazyk na gymnáziu. Když jsem podávala přihlášku na vysokou, tak jsem si řekla, že na francouzštinu bude menší zájem než na angličtinu a větší šance, že se tam dostanu. Mně se líbí ta melodie, zpívavost jazyka, takové to všechno provazování, to připadá většině lidí hrozně obtížné, ale já na tom vidím tu krásu.
A kdy Vás ta francouzština začala nějak více bavit?
Když jsem začala jezdit do Francie. V tom prostředí, kde se ten jazyk používá, mě to baví nejvíc.
Divácká otázka: Proč zrovna psychologie, co Vás k tomu dovedlo?
Chtěla jsem porozumět vztahům a tomu, co se odehrává v hlavách lidí, ale i třeba psychickým nemocem, se kterými jsem se v rodině setkala.
Jaké téma z psychologie Vám přijde nejzajímavější?
Zabývám se tématem nadání, protože si myslím, že tomu není dáván tak velký prostor. Je třeba nadané děti vyzdvihnout a pomoci jim, protože ani pro ně to není vůbec jednoduché.
V tuhle chvíli se snažím přijít na to, jak bych pomohla studentům, jakými metodami zvládat úzkosti a stresové situace, jak si uvědomit, prožít a zvládat své emoce.
Když za Vámi (do psychologické poradny) přijde student s nějakým problémem, jak to sezení probíhá?
Zaprvé se snažím zjistit, jaká je jeho zakázka a co potřebuje řešit, nebo jestli se jen chce někomu svěřit. Potom dávám takové „úkoly“, co ten student má vyzkoušet mezitím, než se setkáme. Člověk musí chtít na tom a na sobě pracovat sám.
Málokdy je to jednorázové setkání. Já jsem taková první pomoc, kdy se na mě studenti můžou obrátit, a pokud nám to funguje, nějak se zlepšuje ta situace, tak chodí dál. Vůbec mi nevadí doporučit jim někoho jiného, když si nesedneme osobnostně. Pokud je to vážný problém, pošlu je za specializovanějším odborníkem.
Jaké metody používáte?
Používám metody z různých psychoterapeutických přístupů, nejbližší mi je rogersovská psychoterapie, kde je důležité empatické porozumění, pozitivní přijetí toho klienta a vychází se z jeho potřeb. Dále některé metody z KBT (kognitivně behaviorální terapie), kdy se snažíme zjistit nějaké nefunkční modely či formy přemýšlení, chování a nahradit je jinými druhy, které se těm problémům vyvarují. Využívám i nějakou imaginaci, dechové techniky, afirmaci a tak dále, je to vyloženě individuální. Student si vybere tu cestu, nedávám rady „teď musíte udělat to a to“.
A jak byste svou práci hodnotila?
Většinou mám takový ten pocit zadostiučinění, že na konci odcházejí s úlevou, cítí se líp a že jsme se zase posunuli o kousek dál. Je to takové nadějeplné, bych řekla.
Jak by měla vypadat duševní hygiena u středoškoláka?
Každý člověk by si měl být vědom svých copingových mechanismů, což jsou strategie zvládání stresu. Ne jen o tom mluvit, ale uvést je do života. U někoho to může být malování, poslouchání hudby, někdo jde běhat do lesa, věnuje se sportu, někdo se vykřičí… Jsou to takové malé formy terapie a hrozně to pomáhá, každý člověk by to měl zařazovat do svého týdenního programu. Provozováním těchto aktivit člověk uvolňuje stres a může potom podávat nějaký výkon. Mám ráda autogenní trénink, kdy ležíte v posteli a uvolňujete jednotlivé části těla. Doporučila bych také odložit mobily, raději jít ven a provozovat mindfulness (zaměřit se na vše kolem sebe a vnímat přítomnost). Mám pro dnešní „generaci sněhových vloček“ pochopení a snažím se jim poradit, jak zvládat životní situace, aniž by se ze všeho hroutili. Je kolem nich v dnešní době tolik negativ, že to vůbec nemají jednoduché, přestože žijeme v době blahobytu.
Co říkáte na horoskopy a testy osobnosti?
Samozřejmě to beru už s rezervou ve svém věku. Výsledek testu MBTI mi teď vyšel ENFJ a vím, že je tento test u studentů oblíbený, ale já ho považuji za takovou módní záležitost, spousta psychologů to neuznává. Za mě je vždycky potřeba kombinovat různé formy testů, rozhovorů a metod.
U horoskopů a kartářek si každý může najít něco ze svého života. V určitém období jsem kartářku vyzkoušela a sama jsem byla překvapená, co ta kartářka řekla a v životě se to do detailu všechno stalo, člověku naskakovala až husí kůže. Ale k těmhle věcem bychom se neměli upínat, spíš používat ten zdravý selský rozum.
Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
V 1. třídě jsme měli kreslit, čím chceme být, a já jsem nakreslila kominíka, nevím proč. A v druháku jsem už věděla, že chci studovat psychologii a pracovat s lidmi, třeba v poradně.
Jak byste sama sebe popsala jako teenagera?
Klasický teenager, užívala jsem si to se vším všudy. Vzpomínám si, že v 16 letech jsem si říkala, že to je nejkrásnější věk mýho života. Byla jsem i trošku rebel. S partou holek jsme chodily v hippiesáckým oblečení do školy. Jezdily jsme na diskotéky a víkendový akce. Ráda jsem dělala všechno a vyzkoušela všechno.
Nějaké záškoláctví?
Tak to ne, já mám určitý morální zásady a přes to bych nešla.
Divácká otázka: Jak probíhala Vaše etapa na vysoké škole?
Neustálý cestování v autobuse a ve vlaku do Brna. Byla jsem stále ponořená do učení, samozřejmě jsem někdy zašla na diskotéku. Měla jsem hodně brigád a na jedné z nich jsem fungovala jako delegátka cestovní kanceláře do Řecka. Jezdili jsme přes Srbsko a Makedonii a cesta trvala autobusem třeba i 48 hodin. Jednou nás zastavili se samopalem a řekli nám, ať odevzdáme pasy. Bylo to stresující. Nebo třeba v Rumunsku nám došla mezi poli nafta a nemohli jsme jet dál. Zastavovali jsme náklaďáky, aby nám mohly přečerpat trošku nafty.
Cestujete?
Cestuju moc ráda. Moje srdeční záležitost je samozřejmě Francie, strašně tam ožiju a cítím se tam moc dobře, ale snažím se každý rok vyjet do ciziny a poznat část Česka. Začala jsem cestovat na vysoké škole skrze pracovní mezinárodní tábory několikrát do Francie a pak do Itálie, kde jsme nedostávali žádnou finanční odměnu, odměnou bylo ubytování, jídlo a výlety. Jednou jsme třeba opravovali zeď u kostela nebo čistili věž od ptačích exkrementů, to bylo náročné. V Itálii jsme zas zpřístupňovali památky. Vždycky jsem si vybrala místo, kam chci jet, a tu práci a ubytování jsem nějak neřešila. Takže jsme třeba spali na fotbalovém hřišti v obrovském stanu pro 18 lidí nebo jsme bydleli ve škole.
Stal se Vám někdy nějaký trapas, který si doteď pamatujete?
V roce 2008 jsem jela se studenty na poznávací zájezd na Azurové pobřeží. Byli jsme ubytovaní v hotelu. Ráno se paní recepční zlobila, že tam studenti vyváděli, že si dělali nějaký večírek. Tomu jsem nemohla uvěřit. Pak jsme nastoupili do autobusu a já jsem hned říkala studentům, co jsem se dozvěděla a že až příště „budou dělat ten fête [fet]“, tak ať si na to dají pozor. Použila jsem kombinaci českého a francouzského slova faire la fête, což znamená slavit, tak to vyznělo opravdu hrozně a celý autobus propukl v smích. Na to jsem nezapomněla.
Během hodin studentům vykáte. Je to pro Vás přirozenější?
Je to pro mě velice přirozené, vykám jim od doby, co jsem začala vyučovat, a mám pocit vzájemného respektu. Velice mi to vyhovuje. Letos mám teda výjimečně psychologii i v sekundě a tam to pro mě bylo docela obtížné.
Učila jste na soukromé škole, jaké to tam bylo oproti našemu gymnáziu?
Ano, učila jsem dva měsíce na alternativní škole v Jaroměři francouzštinu. Bylo to mnohem složitější než učit na gymnáziu, protože jsem tam měla studenty třech úrovní (začátečníci, mírně pokročilí a ještě pokročilejší). Neměli ani motivaci k tomu studiu. Tady to je gymnázium s šikovnými a chytrými studenty, procházka růžovou zahradou.
Jaké jsou Vaše silné stránky a v čem naopak pokulháváte?
Myslím si, že jsem hodně empatická, mám velkou trpělivost a jsem spolehlivá. Hlavně jsem optimistka přesto, co jsem v životě těžkého potkala. A zlepšovat bych se chtěla v moderních technologiích, nedávno jsem byla na kurzu o AI.
Jaké byly a jsou Vaše koníčky?
Chodila jsem do ZUŠky na piano, tancování a kreslení, také do pionýra, pak do trampu. Dodnes mi vydrželo tancování, třeba scénický tanec. Čtu, střídám to v češtině a ve francouzštině a odbornou literaturu z psychologie. Ráda vařím a peču. Co se sportu týče, plavu. Také poslední dva roky dělám nezávislou kosmetickou poradkyni, líčím nevěsty, na plesy a tak. Jsem takový akční člověk, bych řekla.
Co byl Váš velký sen, který se Vám splnil?
Není to nic velikého, můj sen byl mít rodinu a přes různé zdravotní problémy, kterými jsem si prošla, znovu cestovat.
Máte oblíbený citát?
Třeba z Malého prince: Jsi zodpovědný za to, co k sobě připoutáš. Nebo se mi líbí: Správně vidíme srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
Malého prince mám hodně ráda, v jakékoli podobě – i ten kreslený film nebo formou komiksu.
Máte pro nás nějaké moudro do života?
Rady, ke kterým jsem během života došla: Buďte sami sebou a mějte vlastní hodnotu, přitom naslouchejte druhým. Nebojte se dělat chyby, protože z každé chyby se poučíme a nějak se posuneme dál. Zkoušejte nové věci. Myslete pozitivně, užívejte si radostí života. Také je důležité, abyste se obklopili lidmi, kteří vám něco dávají a jsou pro vás důležití, a ne lidmi, kteří vám berou energii, od takových lidí radši dál. Když máte nějaký problém, někomu se svěřte, nenechávejte si to pro sebe.
Přečtením tohoto rozhovoru jste nám udělali velkou radost, a tak pro vás máme za odměnu rozloučení ve francouzštině:
Au revoir chers lecteurs et lectrices, bonne journée et à bientôt. (Na shledanou, milí čtenáři a čtenářky, přeji vám pěkný den a brzy na viděnou.)
Vlasta Suchá a Zuzana Papežová