Dealy na snapu, párty na sněhu. Z Osla přes rozbouřené Baltské moře připlul minulý rok strhující knižní debut dnes dvaadvacetiletého Olivera Lovrenského. Výpověď z prostředí dospívajících mladých Norů vás vezme na emocemi nabitou jízdu na elektrokoloběžce.
Oliver Lovrenski. Zdroj: https://ndla.no/r/norsk-kort-botid-sf-vg1/da-vi-var-yngre-utdrag/4070af4fe2
Je noc, měsíc přes těžký mraky není vidět. Oranžové světlo lamp se uspořádává do jednotlivých svatozáří okolo každé žárovky. Bíle a červeně blikají bolty a lodě v přístavu. Kdy jede další spoj dom? Vítejte v Oslu, nejnudnějším městě na světě. Nefungující rodiny, tichý rasismus i čirý obchod s drogami. Mohlo to být všechno na první pohled v Norsku krásné, ale. A tak děti přistěhovalců, které propadaly systémem, byly pokřtěny ulicí se vším všudy. Ivor se svými chábry Marcem, Arjanem a Jonasem chtějí mít lepší život než jejich rodiče, jen karty už byly rozdány a stačí málo, aby šlo všechno do kytek…
Kniha Když nám bylo míň (v originále Da vi var yngre) vyšla loni v nakladatelství Paseka ve znamenitém překladu Václava Křenka. A jde o opravdu výživné počtení. Text vás od první stránky vtáhne a nepustí, dokud nesjedete každičký řádek prošpikovaný výrazivem okraje společnosti, anglicismy a neméněkrát i slovy ze somálštiny. Narazíme tu i na kebabnorsk, dialekt přistěhovalců, který se stal běžnou součástí mluvy v Oslu. V kombinaci s poetikou a obrazovostí mnohých pasáží si tak čtenář může opravdu pochutnat na šťavnaté literární pochoutce s živelným a nervy drásajícím obsahem. Tímto bych rád vyzdvihl kvalitu Křenkova překladu, jehož pokus o přenesení slovníku autora do české adaptace byl dle mého názoru velmi zdařilý.
mám strach
řekla, habíbí, chci to, jen nevim jestli to ještě zvládnu, přála bych si, abychom byli jen my dva, v jiným městě bez všeho toho tady kolem, bez osla, řekla, táhne tě to pryč, stahuje tě to dolu, ana khayfe ya rohi, vidim, jak se ztrácíš
Lovrenského román není jako jiné romány, je jiný, jako přelomové hyperpopové album. Texty se trhají do cárů a útržků paměti přímo z oselských ulic. V loužích se povalují reference na filmy i rapové tracky, ve výlohách jsou odlesky emojis… Svou dynamikou a melodičností jde tato kniha přirovnat k rapovému kancionálu 21.století, jen místo Boha zbývá víra v probuzení se další den po noci tišené tekutým éčkem. Každá stránka má jednu sloku, jednu poznámku v mobilu zářícím v modré temnotě pokojíku. Blížíme se totiž k syrovému pólu autofikce, kde jednotlivé věty jsou zaznamenávány deníkovým způsobem bezprostředně z místa činu. Není tu prostor na misinterpretaci, jen přijmutí auditu o ztrátách a kořistech z večera daného dne.
Celý text je prodchnut bezmeznou frustrací z neudržitelného způsobu bytí. Chybí vzdálenější cíle i krátkodobější úspěchy… Jedinou útěchou je nůž v kapse a zboží v batohu, které jde v norské metropoli rychle na odbyt. Jakékoli vidiny „normální“ práce, dlouhodobých partnerských vztahů a lásky nebo očištění svého štítu od drog zůstávají jen jako mlhavé utopické sny. Překvapivá je i míra násilí. Kromě výhružek zde inkasujete i útoky nožem či mačetou, jež na těle zanechávají krvavé podpisy brutálního města. Trajektorií počínání Ivorovy crew je spirála inklinující k černé díře.
bum
co je nejhorší, když pomalu umíraj jako ta nejkrásnější rostlina, když odkvétá nebo najednou bez varování jako bomba, co vybuchne a svět vobrátí ve vír prachu, střepů a pískání v uších
O to horší feedback to je pro norské instituce zajišťující sociální zabezpečení ohrožené části obyvatelstva: sociálka hrdinům nedokáže nabídnout lepší cestu, než na jaké jsou, a setrvává na povýšeném kárání a vyhrožováním dětskými domovy. Ty jsou však vyhlášené ještě více nezvládnutou drogovou situací, kdy se v nich dá sehnat i nemyslitelné. V ulicích slídí policie, jež místo pomáhání myslí jen na zatýkání podezřelých osob. Generické čtvrti Osla neskýtají žádný safespace pro mládež, která tak bloumá mezi parties v bytech dětí bohatých rodičů.
Lákavé netradiční prostředí severských zemí jako by vypadlo z tracků stockholmského Drain Gangu; není tu nouze o chytlavou flow sázených barů i nečekané pointy mnohých mikropříběhů. Text, pokud jsem správně pochopil, vznikal před několika lety, a proto je na rozdíl od četného podobně deziluzního young adult čtení tak fresh a zároveň tak srdce-zraňující.
different
řek sem marcovi, tahle holka vona je different brácho, chci se k ní chovat hezky, ne ji zranit jako ty vostatní, marco jenom prej, brácho, vona možná different je, ale ty ne
Ve výsledku tak možná sám čtenář riskuje svou sebedestrukci pod náporem mnohých traumatizujících výpovědí z první linie. Oliver Lovrenski stlačuje mezeru mezi odtažitým subjektem pozorovatele a žitou krutou realitou na minimum, což bylo i pro mě chvílemi neúnosné. Častokrát jsem po čtení skončil jen tupým zíráním z okna vlaku. Na druhou stranu nabízí terapeutickou zpověď. Jestli jste měli z titulů, které jste četli doteď, pocit, že to jejich autorstvo nemyslí tak úplně vážně, tady si můžete být jistí 100% upřímností. Jen to bude hodně bolet.
Vím, že náchodská scéna dospívajících má k té z Osla pravděpodobně velmi daleko, i tak se mnozí z vás, potenciálních čtenářů a čtenářek, můžete v románu setkat s vám dobře známou zkušeností. Autorem zachycená epidemie prázdnoty a trýzně zapíjená vodkou nebo ghb není na světě nedostatkovým artiklem. Berme tuto knihu jako vlaštovku z hejna titulů současné mladé generace, která chytí za srdce. Ivor je pěšcem z našich řad a každá jeho nezhojená rána je i ranou nás všech. Má smysl bojovat, ještě je o co.
nydalen T (metro)
některý věci se neříkaj nikomu, jakože kolikrát stojíš na nástupišti a slyšíš hukot v tunelu, tak ustoupíš o krůček dozadu, napneš tělo a zadržíš dech, a když jede vlak kolem a ty pořád stojíš nehnutě, přemejšlíš, jestli někdy sebereš odvahu se rozletět
Tuto upoutávku píšu především kvůli neopakovatelnému zážitku z četby této knihy a ač byla ve vyšších literárních kruzích značně protřesena, byl bych rád, kdyby nyní sestoupila i níž mezi samotné středoškoláctvo a vysokoškoláctvo, kterých se týká tisíckrát víc 😊. Má nemalá ambice uvést Když nám bylo míň mezi zavedené tituly, je běh na dlouhou trať, ale s každým dalším člověkem, je(n)ž tuto knihu otevře, se blížíme k této metě. A navíc: je volně k zapůjčení v náchodské knihovně, tak neváhejte a vypravte se pro ni.
Neste stasjon: håp. / Kdo si čte, zlobí.
Tobiáš Mazura
#Autor je propálený (nikoli však vyhořelý) čtenář.