Co je vlastně feminismus? Při zaslechnutí tohoto slova si mnozí z nás představí boje za ženská práva, ovšem feminismus není jen o tom – součástí jeho snah je i boj s genderovou nerovností, sexismem – diskriminací na základě pohlaví, a misogynií neboli nenávistí, či pohrdáním vůči ženám.
Přestože jsme od dob, kdy ženy neměly volební právo, nemohly studovat nebo dokonce pracovat, ušli dlouhou cestu, i dnes se ženy potýkají s mnoha obtížnostmi a nedostatkem práv.
Tato skutečnost se odráží v mnoha částech světa, zejména Asii a Africe, kde jsou v některých zemích, jako je Bangladéš, Niger či Etiopie, stále běžné sňatky dívek mladších 15 let, které jsou tlačeny do tradičních rolí žen v domácnosti, což jim brání ve vyšším vzdělání, než je základní škola.
Stupňujícím se problémem na těchto dvou kontinentech je i situace muslimských žen, které jsou bestiálně omezovány v zájmu lidských práv a svobod extremistickými skupinami, jako je Boko Haram v Nigérii nebo Tálibán v Afghánistánu. Kupříkladu Tálibán nejen zakázal ženám navštěvovat střední a vysoké školy, ale také jim zakázal mluvit na veřejnosti, a nově i slyšet hlasy ostatních žen, čímž je zcela izoloval od okolního světa.
Závažným tématem je i domácí a sexuální násilí, se kterým se během svého života setká jedna ze tří žen. Aktuálně je situace v Turecku velmi znepokojující, jelikož zde každoročně na následky násilí zemře několik stovek žen. V posledních letech se stále více hovoří o tzv. femicidě – vraždách žen kvůli pohlaví, které jsou často spojovány právě s domácím násilím, žárlivostí nebo odmítnutím. Tyto ženy umírají rukou svých bývalých partnerů, otců, synů, manželů, strýců nebo rukou náhodného člověka na ulici. Vysoké číslo femicid si eviduje nejen Turecko, ale i latinskoamerické země, zejména Mexiko, kde bezdůvodně umírá přibližně 1000 žen ročně.
V době relativního míru měla i Gaza vysoký počet femicid, ale nyní ji nahradilo válečné bombardování, které zabíjí nejen ženy, ale také děti a muže. S tímto současným konfliktem přišla další obtížnost pro ženy – porod. Kvůli nedostatku léků a přetížení nemocnic musí těhotné ženy často podstoupit císařský řez bez anestetik v improvizovaném přístřešku na ulici.
Ovšem s nedostatkem práv, svobody a bezpečí se ženy potýkají i ve vyspělých státech, jako je např. Jižní Korea. V této zemi jsou virtuální zločiny na denním pořádku. Od mužů sdílejících záběry na sociálních platformách, jako je Kakaotalk, které natočili ze svých kamer na veřejných toaletách, po tzv. deepfaky – technologie vytvořené umělou inteligencí, které generují falešná videa, fotografie či zvukové nahrávky z již existujících médií. Tato technologie je většinou využívána se špatnými úmysly, a bohužel je lehce přístupná.
Těmto zločinům napomáhá fakt, že v Jižní Koreji je silně zakořeněná misogynie, a to především v ústavě. Stíhání pachatelů – především mužů – za digitální zločiny je velmi nízké, k čemuž přispívá převažující mužský vliv na policii a soudní systém. Spousta zákonů, např. anti-stalking zákon vyhlášený v roce 2021, chrání spíše pachatele než oběť. V této zemi je také největší platový rozdíl mezi ženami a muži, a to již tři dekády. Za tuto skutečnost, ale i další ekonomické a společenské problémy, obviňují muži právě feministky.
A co taková ocenění žen roku? Jsou stále pouze pro ženy? USA, jakožto svobodomyslná země, nikdy neviděla rozdíl mezi slovy žena a transgenderová žena. Za normálních okolností by mě tato realita nijak netrápila, ba naopak, ale ocenit biologického muže cenou určenou pro ženy mi připadá neférové vůči ženám. V posledních letech uděluje každoročně mnoho magazínů tato ocenění, která často získávají vlivné transgenderové ženy. Například Glamour v roce 2015 poprvé udělil titul Žena roku transgenderové ženě Caitlyn Jenner, a v roce 2022 zařadil na seznam žen roku americký deník USA Today Rachel Levine, americkou asistentku ministerstva zdravotnictví. V roce 2023 pak získala cenu International Women of Courage Award, každoročně udělovanou Ministerstvem zahraničí USA, Alba Rueda – argentinská transgenderová aktivistka. Jak už jsem řekla, tento přístup mi připadá nespravedlivý. Osobně bych upřednostnila, kdyby komunita LGBTQ+ měla svoji vlastní kategorii.
Stejně důrazně by se podle mě mělo apelovat na oddělení komunity LGBTQ+ a žen v odvětví sportu. V roce 2022 se Lia Thomas stala první transgenderovou atletkou a plavkyní, která vyhrála národní šampionát NCAA v ženském závodu na 500 yardů volným stylem, a později byla nominována na cenu NCAA Awards. Její nominace a účast v soutěži vyvolala kontroverzi ohledně spravedlnosti v ženském sportu, neboť biologičtí muži budou vždy zdatnější než ženy. Kontroverze se týkala i sdílení šaten Lii s ostatními soutěžícími, což vyvolalo obavy o soukromí a bezpečnost žen. Zatímco jedna strana hájí ženy, druhá zdůrazňuje genderovou rovnost.
Ani zdaleka jsem tu nezmínila všechny problémy s dnešní společností a některá témata jsem se pro jistotu rozhodla vynechat, jelikož mi připadají velmi rozporuplné. Účelem tohoto článku nebylo kritizovat politické spory, náboženství nebo komunitu LGBTQ+. Jeho účelem je přiblížit situaci žen kolem celého světa těm, kteří o ní ještě neslyšeli nebo o ní mají malé mínění.
Abych byla upřímná, za důvodem psaní tohoto článku stojí moji spolužáci, kteří jsou silně ovlivněny sociálními influencery, jako je např. Andrew Tate, a osobností tzv. sigmy. Díky nim jsem si bohužel uvědomila, že nejen Andrew Tate, ale i „feministky“, které často vystupují na sociálních médiích a říkají do světa, že ženy jsou lepší a silnější než muži, se slovo feminismus z pohledu některých lidí přetransformovalo v něco, za co byste se měli stydět, a radši mít semknuté rty. Doufám, že vám tento článek objasnil, proč je podle mě tento názor mylný a proč feminismus zůstává i dnes relevantním tématem.