Před 81 lety byl 30. června roku 1942 zastřelen jeden z nejstatečnějších českých odbojářů, Josef Mašín. A právě jeho příběhu je věnován třetí článek ze série V úctě, která má připomínat známé i méně známé hrdiny druhého českého odboje a prokázat jim úctu vzpomínkou na jejich památku.
Když se řekne jméno Mašín, většině lidí se vybaví bratři Mašínové, o kterých se v Česku vedou bouřlivé spory. Málokdo už ale věnuje pozornost jejich otci, Josefu Mašínovi, který působil v legendární odbojové skupině Tři králové a prokázal hrdinství v první i druhé světové válce.
Mašínovo mládí a tvrdá výchova
Josef Mašín se narodil 26. srpna roku 1896 v Lošanech do starého selského rodu, jehož kořeny sahají až do konce třicetileté války. I přes to, že jeho rodina byla bohatá a malý Josef byl jedináček, rozmazlován nebyl. Právě naopak, jeho otec byl velmi přísný. V jedenácti letech nastoupil na gymnázium v Kutné Hoře, s čímž se pojí příběh, který dost vypovídá o jeho charakteru. Když se jednou v zimě kouloval se spolužáky před školou, jedna koule omylem zasáhla klobouk pana profesora, který právě ze školy vycházel. Byla to sice nešťastná náhoda, ale přísně se vyšetřovala. Mašín se přiznal, ale i pod pohrožením vyloučením z ústavu, odmítl své spolužáky udat. Řekl: ,,Nejsem udavač, ať se přiznají sami!” Nikdo z nich se však nepřiznal a Mašín s nimi od té doby odmítal mluvit a opovrhoval jimi.
O dva roky později mu zemřel otec a jelikož na všechno jeho matka zůstala sama, bylo jasné, že Mašín po něm statek převezme, a tak roku 1912 nastoupil na Zemskou vyšší rolnickou školu.
„Šavle hore a hurá!“
Když Mašín studoval ve třetím ročníku, začala první světová válka, a tak byl předvolán k odvodní komisi. Po jednoročním výcviku nastoupil do důstojnické školy v Litoměřicích, se kterou se váže jedna historka, která ukazuje Mašínův smysl pro humor, který se později odrazil i v jeho odbojové činnosti.
Na škole učil jeden velmi směšný a u žáků neoblíbený důstojník, který když nevěděl, jak zakončit výklad, vykřikl větu „Säbel hinauf und hurrah!“(,,Šavle hore a hurá”). Jednou se Mašína zeptal, jak vyřešit danou bojovou situaci a Mašín, který nepředpokládal velkou důstojníkovu inteligenci, odpověděl: ,,Säbel hinauf und hurrah!” Důstojník se ale dovtípil, jak byla odpověď zamýšlena a Mašín si mohl balit kufry, protože byl poslán na ruskou frontu.
V rakousko-uherské armádě dlouho nepobyl, protože krátce nato přeběhl do ruského zajetí a poté se přidal do nově vznikajících československých legií. Bojoval například v bitvě u Zborova, Bachmače a za svoji statečnost si vysloužil několik vyznamenání.
Velmi pozoruhodný byl výzvědný úkol, kterého se Mašín chopil. Převlékl se za ruského vojáka a byl vyslán na nádraží, které bylo obsazováno Němci. S neuvěřitelnou důvěryhodností hrál prostého Rusa natolik dobře, že dokázal zjistit skoro vše, co potřeboval zjistit o německém útoku na Ukrajinu.
S pěti řády za statečnost se Mašín v únoru 1920 vrátil do Čech a i když se ze začátku rozhodl pro návrat na rodný statek, nevydrželo to dlouho a byl v lednu roku 1921 přijat do nově vznikající československé armády.
Muž výbušné povahy
Když byla 15. března 1939 vyhlášena kapitulace, Mašína to velmi zasáhlo a odmítal ji přijmout. Rozhodl se tedy, že neuposlechne své nadřízené, bude se před okupanty bránit a vyhodí do povětří sklad zbraní v ruzyňských kasárnách. Jelikož jeho nadřízení věděli, že tento čin bude mít nešťastné následky a že by byla Mašínova života škoda, šli mu to rozmluvit. Byl ale neústupný, a tak mu byli jeho nadřízení nuceni v jeho činu fyzicky zabránit. Po této události byl Mašín suspendován. Rozhořčený se vrátil domů a své manželce pověděl: ,,Dosud jsem byl poslušen rozkazů, ale od této chvíle budu jednat sám.”
A svůj slib i dodržel. Jelikož věděl, že pro odboj jsou nezbytné především zbraně, byl jedním z prvních, kteří se je pokoušeli získat ze skladů a ukrývat je na bezpečné místo. Odbojářka Marie Líkařová vzpomíná, že právě z ruzyňských kasáren, do kterých mu byl po události z 15. března vstup zakázán, Mašín odvezl dohromady 5 aut plných zbraní.
Na podzim roku 1939 vytvořil spolu s podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem (kterému byl věnován článek vydaný v březnu) odbojovou skupinu Tři králové. Společně zajišťovali získávání a předávání informací do Londýna, vydávání časopisu V boj, ale co měl Mašín nejvíc v oblibě, to byly výbušniny. Vynalezl typ malé výbušniny, kterou následně namaskoval tak, aby vypadala jako skutečné uhlí a s oblibou je pak rozvážel do továren nebo vagónů s uhlím. Jedna taková bomba se například dostala až do kotelny Petschkova paláce, sídla gestapa. Údery gestapa ale postupně sílily a po zatčení Josefa Balabána gestapo dostalo i Mašína.
Přestřelka v ulici Pod Terebkou
Když v podvečer 13. května 1941 Mašín společně s Václavem Morávkem a radiotelegrafistou Františkem Peltánem vysílali v ilegálním bytě důležitou zprávu pro Londýn, překvapila je přepadová skupina gestapa. Když odbojáři uslyšeli zvonek, začali rychle ničit vše, co se gestapu nesmělo dostat do rukou. ,,Uvítat” gestapo chtěl Morávek, ale Mašín ho v tom zastavil, že otevřít půjde on, protože je velitelem skupiny. Hned jak otevřel dveře, začal střílet a Morávek ho zezadu kryl, ale bohužel se mu vzpříčil náboj v hlavni. Nešťastnou náhodou Mašín spadl ze schodů, zlomil si nohu, a tak mu byl znemožněn útěk. Na poslední chvíli se Mašín pokusil o sebevraždu, ale jeden z gestapáků ho střelil do zápěstí, ve které držel zbraň a tím mu pokus o sebevraždu znemožnil. Všeho zmatku ještě stihl využít Morávek, který gestapákům zabouchl dveře před nosem a spolu s Peltánem nejdřív zničili všechny důležité materiály a poté utekli po tenkém ocelovém lanku z vysílačky. Těžce zraněný Mašín byl odvezen do SS lazaretu v Podolí.
Morávek se záhy dozvěděl, že Mašín žije, a tak připravil plán na jeho osvobození. Ten ale nemohl být realizován, protože Mašín se o útěk pokusil sám, bohužel neúspěšně. Po úrazu byl ještě slabý a dozorce, kterého napadl, ho nakonec přepral. Tím byly zmařeny všechny plány na Mašínovu záchranu, protože byl za pokus o útěk odvezen do Pankráce.
Mučení hrdinně odolával
Hned co byl převezen na Pankrác ho Paul Adam Soppa, ředitel věznice a pověstný surovec, tak hrozivě zbil, že si český personál myslel, že to nepřežije. Toto brutální mučení se při výsleších neustále opakovalo a Mašínovo vzezření to naprosto změnilo. Vypadaly mu všechny vlasy a na těle měl hnisavé rány. I přes fyzické a psychické týrání gestapo Mašína zlomit nedokázalo. Byl jeden z mála vězňů, který se s gestapáky pral, a gestapo se ho natolik obávalo, že ho na výslechy vodili ve svěrací kazajce. Za necelý rok věznění nikoho neudal a říkal jen to, co gestapo už dávno vědělo. Svou vinu hrdě přiznával a ani ve snu by ho nenapadlo, že by žádal o odpuštění. Mašínovo hrdinské chování u gestapáků vzbudilo obdiv, jelikož byli zvyklí na to, že se jim daří svými výslechovými metodami vězně zlomit. Paul Adam Soppa o něm v opilém stavu vykládal ,,jaký je ten Mašín chlap, že vše vydrží a nic neprozradí; kdyby byl každý takový, bylo by sotva polovina zatčených.“
Dokládá to i poválečná výpověď gestapáka Abenschöna, ve které říká:
,,Mašín byl nejstatečnější a nejrytířštější protivník, jakého jsem až dosud poznal.”
Po atentátu na Heydricha byl Mašínovi bez soudního jednání udělen trest smrti a 30. června roku 1942 popraven na Kobyliské střelnici. K popravě musel být přiveden se spoutanými nohami, protože gestapo mělo strach, aby se proti popravčí četě nerozběhl. Jestli můžeme věřit výpovědi gestapáka Scharfa, zemřel se slovy: ,,Ať žije Československá republika!”
Tragický osud čekal rodinu Mašínů i po druhé světové válce. Kvůli komunistickému režimu byly Mašínovy činy neprávem zamlčeny a zapomněny. Přitom jeho příběh je příběhem toho nejvznešenějšího hrdinství a věrnosti k hodnotám. I když měl důvod zůstat s rodinou, protože měl tři malé děti, tak jak říká jeho dcera Zdena Mašínová, právě kvůli tomu bojoval. Svoboda pro něj totiž byla ta nejcennější hodnota, pro kterou se rozhodl zemřít.
,,Mašín dýchal, aby mohl bojovat.
A bojoval, dokud dýchal.”
Jaroslav Seifert
Malý tip na výlet
Pokud byste se chtěli dozvědět o rodině Mašínů něco víc, můžete zajet do Lošan, kde je v Mašínově rodném statku otevřena zajímavá expozice, která se celé rodině Mašínů věnuje. Jsou zde vystaveny osobní předměty, fotografie a výstava je obohacena i o krátký dokument, kterým provází již zmíněná Zdena Mašínová.
Anna Misarová