Masaryk. Pro Čechoslováky opravdu velké jméno. Dnes možná obdobně velký symbol pro mnohé z nás. Není pochyb, že tomu tak je především díky prezidentovi T. G. Masarykovi, ale v rodině Masarykových by se našlo ještě pár dalších významných osobností.
V posledních týdnech jste mohli v médiích narazit na zmínky o 10. březnu 1948 – toho dne bylo nalezeno tělo tehdejšího československého ministra zahraničí. Přestože tomu je již sedmdesát pět let, jeho úmrtí stále opřádá pavučina tajemství. I já se chci věnovat nejasnostem okolo nešťastného osudu muže, jenž žil ve stínu svého příjmení, ale myslím si, že je na místě nejprve ho trošku představit, neb si to dozajista zaslouží.
Začněme tedy pěkně od začátku. Někteří z vás už tuší, že Jan Masaryk byl synem Tomáše Garrigua Masaryka. Kdybyste ho ale znali ve studijních letech, horko těžko by se vám tomu chtělo věřit. Nebyl studijním typem a na rozdíl od svého otce nikterak netoužil trávit čas nad učebnicemi. Možná vás to překvapí, ale nedokončil ani gymnázium (rozhodně si z něj tedy v tomto ohledu neberme příklad). Rodičům se celkem pochopitelně jeho přístup moc nezamlouval, a tak byl ve svých dvaceti letech poslán do Spojených Států k příbuzným na „převýchovu“. Strávil zde sedm let, během nichž musel čelit dosti krušným chvílím. Ty krušnější měl však teprve před sebou. Z Ameriky se vrátil několik měsíců před začátkem první světové války a vzhledem k tomu, že jsme tenkrát patřili pod Rakousko-Uhersko, musel Jan bojovat po boku Němců, tedy na opačné straně, než stál jeho otec.
Pojďme ale dál. V tuto chvíli o něm asi nemáte dvakrát dobré mínění, ale věřte mi, že to dobré z jeho počinů právě teď přichází.
Když se po první světové válce vrátil Masaryk starší z exilu jako prezident první republiky, nadešel čas dalšího pokusu o usměrnění nezbedného syna. Tentokrát to zkusil jinou cestou: zajistil mu místo ve státním úřadu. A tady máme důkaz, že se Jan nakonec přeci jen v něčem potatil. V diplomacii našel stejně jako T. G. Masaryk smysl života. V budoucnu se dokonce zařadil mezi nejoblíbenější soudobé politiky (například díky své rozhlasové činnosti v průběhu druhé světové války).
Po několika letech v úřadu byl poslán do Londýna, kde nejprve působil jako velvyslanec, později jako součást exilové vlády. Společně s ostatními stál na prahu další války a tentokrát již na správné straně po boku Edvarda Beneše. Na radu svého zemřelého otce se ho držel až do závěru vlastního života a možná že se mu právě to stalo osudným.
Tímto se dostáváme ke stěžejnímu bodu tohoto článku. Společně s Benešem totiž po válce špatně odhadli záměry Sovětského svazu, k němuž se přiklonili za okolností, které už jsem podrobněji rozebírala v článku k výročí „Vítězného února“. V tomto období začali lidé o Masarykovi pochybovat, protože se nijak veřejně nevzpíral utvrzujícímu se komunismu, dokonce s nimi spolupracoval a zůstal ministrem zahraničí i v jejich vládě. Podezřívali ho, že touží po prezidentském křesle a je mu jedno, jak ho získá. To však vůbec nebyla pravda. Stejně jako Beneš neměl tehdy moc na výběr ani Masaryk. Byl zahnán do kouta, což nebylo v jeho životě poprvé. Bezradnost a opětovná ztráta vlivu nad děním ve státě může být dost dobrý důvod pro temné myšlenky, a proto možná není překvapující, že prvním výsledkem šetření Masarykovy smrti byla sebevražda.
Ovšem tento výnos padl jen několik hodin od nalezení těla, bez pitvy a podrobnějšího zkoumání stop a především z úst StB, která případ urychleně převzala od pražské policie. Není tedy divu, že se během dalších let případ ještě několikrát otevřel.
V roce 1968 se začali v průběhu pátrání ozývat svědci a byly zveřejněny větší podrobnosti: v bytě byl velký nepořádek, rozbité věci, polštáře poházené po zemi v koupelně, a především odhozené nedopalky různých druhů cigaret. Mimo jiné i jedny sovětské. Začalo se tedy spekulovat o vraždě. Ovšem šetření běželo opět pod rukama komunistů, ti toto tvrzení vyvrátili a místo toho uvedli, že šlo o nešťastnou náhodu – Masaryk kouřil na parapetu, usnul a z okna vypadl.
Jenže tomu odporovala už jen poloha, v níž byl na nádvoří ministr zahraničí nalezen. Ležel na zádech necelé tři metry od zdi a přibližně metr vlevo od okna. A proto tu máme třetí otevření případu.
Za nehty omítka a rozdrcené kotníky. Masaryk byl v bytě přepaden a snažil se vetřelcům uniknout po okenní římse, ale neudržel se a spadl. Snažil se dopadnout na nohy, aby mohl uprchnout. Tak zněl verdikt v 90. letech a dle mého zatím ten nejvěrohodnější. Nasvědčovalo tomu spoustu okolností, třeba i to, že se Masaryk chtěl po převratu vrátit do exilu. Pravděpodobně se o tom zmínil 9. března, tedy den před svou smrtí, na schůzce s Benešem. Informace mohla uniknout a dává smysl, že mu v tom komunisté chtěli zabránit. Každopádně když se do vyšetřování v roce 2003 zapojily moderní technologie, částečně vyvrátily i tuto možnost. Jak už jsem zmiňovala u „nešťastné náhody“, i tady podle různých měření zaznělo, že není možné, aby muž jeho stavby dopadl tak daleko bez vnějšího vlivu. Tím pádem byla tentokrát opravdu výsledkem vražda.
Jenže jak je možné, že dopadl stranou od okna, když ho přímo z něj někdo vystrčil? A kdyby lezl po římse, jak ho mohli shodit dostatečnou silou, aby zůstal ležet tři metry od zdi? Zase ty pochybnosti.
Dosud poslední otevření případu proběhlo v roce 2021 jen proto, aby bylo vyšetřování smrti Jana Masaryka odloženo kvůli neprokazatelnosti důkazů. Musely by se objevit nějaké nové skutečnosti potvrzující jednu z možností. Také by však mohly přinést další zcela odlišnou, kdo ví. Prozatím zkrátka neexistuje žádné jednoznačné řešení. Je však možné, že pravda dřímá skrytá v některé ze složek v archivu ruských tajných služeb, to se však nikdo nedozví, dokud se je Rusko nerozhodne zveřejnit, a to je bohužel v nejbližší době dost nepravděpodobné.
„Pravda vítězí, ale dá to fušku.“ – Jan Masaryk
Karolína Lelková