Rozený Kostelečák Daniel Pavlík, soudní překladatel a učitel španělštiny, který na našem gymnáziu vyučuje již pětadvacátým rokem, se stal hostem nového 13. kabinetu. Sám studoval na Jiráskově gymnáziu, než se přesunul na Univerzitu Palackého v Olomouci, obor španělská a portugalská filologie. Díky Erasmu se podíval do Lisabonu a Madridu. Dnes je mu padesát jedna let, ale nejradši má číslo sedm, nejmilejší barvou mu je černá, a když si chce udělat dobře, dá si argentinský hovězí steak medium s gratinovanou zeleninou a omáčkou ze zeleného pepře. Zvířátko nevlastní, ale chce si pořídit pejska. Výsledek MBTI testu mu vyšel ENTJ-A (velitel).
Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
Řidičem kombajnu, vlaků a pilotem Boeingu 747, protože tím jsme lítali do Mexika.
Několik let jste žil v Mexiku. Jak jste se tam vůbec dostal?
Já jsem do Mexika přiletěl, když mně bylo pět let, a vrátili jsme se, když mně bylo dvanáct. Taťka dělal montéra v Červeném Kostelci ve firmě zahraničního obchodu Elitex, která prodávala pletací stroje. Jednoho dne mu nabídli, že by mohl jet do Mexika na delší dobu. Takže jsme se z Kostelce z paneláku přestěhovali do Ciudad de México.
Stalo se Vám tam něco zajímavého?
Přepadli nás, to bylo na denním pořádku. Taky se nám snažili vybílit byt, když jsme byli doma, takže jsme slyšeli sekyrou štípat naše dveře. Zažili jsme jedno z největších zemětřesení v Mexiku.
Jinak jsme procestovali celou zemi. Poznali jsme Ameriku od jihu Kalifornského poloostrova po poloostrov Yucatán.
Do dneška si v hlavním městě Méxicu pamatuju ten obrovský smog – výpary z aut. Když jsme jezdili na kopeček na okraji města, kde byly tenisové kurty, viděli jsme jenom fialovošedý hnusný mrak. Kompletně celý město bylo vidět pouze při průtrži mračen, což bylo párkrát do roka. Byli jsme z toho vždy nadšení.
Naučil jsem se španělsky asi za půl roku díky odpoledním pohádkám v televizi a chození do kubánský školky.
Co z mexické kultury byste rád viděl i u nás v Česku?
Jak se k sobě lidi chovají. Mexičané jsou strašně vděční, vstřícní, přátelští a nápomocní. Na druhou stranu tam jsou i strašně zlí lidi – drogové gangy, které mají každoročně na svědomí tisíce obětí. Taky se mi vždycky strašně líbily pyramidy. A chtěl bych víc mexického jídla, které je sice pikantní, ale vynikající.
Jak byste sám sebe popsal jako teenagera?
V Mexiku jsem byl hodný, ale v Česku, jak jsem měl větší volnost, to bylo horší. Naše skvělá třídní Venclíková, tímto ji zdravím, dokázala naše průšvihy zahlazovat u ostatních vyučujících. Naše parta totiž seděla vzadu a zlobila. Furt jsme vymýšleli kraviny, ale nebylo to zlý.
Jaké byly a jsou Vaše koníčky?
Bavily mě veškerý kolektivní sporty – fotbal, hokej, basket, volejbal. Závodně jsem hrál tenis v krajském přeboru a byl jsem okresním šampionem. V Mexiku jsem dokonce hrával s Radkem Štěpánkem!
Když mně bylo nějakých čtrnáct let, pohltila mě kytara. Přestože si rodiče mysleli, že mě to přestane bavit, už to nešlo zastavit.
V současnosti jdu třikrát týdně osm kilometrů rychlochůzí kolem Kostelce se sluchátky, abych se dostal do vyšší tepové frekvence. Taky chodím třeba dvakrát týdně sem na gympl do posilky.
Jak vznikla kapela Tortharry, které jste součástí?
Já u vzniku nebyl, protože kluci byli starší. Dostal jsem se tam až v průběhu po první demo kazetě. Udělali jsme si kapelu s kamarádem Lubošem Gorganem alias Goro, jmenovala se Turbulence. Hledali jsme tehdy ve slovníku něco, co znělo tvrdě. Podařilo se nám tady v okrese hrát párkrát před větší kapelou jako předkapela. Všimli si mě kluci z Tortharry a ptali se, jestli bych k nim nechtěl jít hrát. Bylo mi necelých sedmnáct, takže jsem byl vyplašenej, ale přesto jsem šel do toho. Zahrál jsem tři písničky a pak mi řekli: „Tak jo, od zítra patříš do Tortharry.“
Jak jste se dostal k vyučování na našem gymnáziu?
Nikdy jsem nechtěl učit. Táta mě vedl k zahraničnímu obchodu, ale nakonec jsem zvolil filozofickou fakultu. Během vysoké jsem pracoval v Elitexu, kde jsem přeložil první katalog z češtiny do španělštiny a portugalštiny. V průběhu páťáku mi zavolal bývalý ředitel gymplu pan Javůrek a zeptal se mě, jestli bych nevzal dvě třídy. Nejdřív jsem odmítl, ale pak jsem změnil názor a rozhodl se, že budu překládat a učit zároveň. A tak jsem na tuto školu v roce 2000 nastoupil.
Utkvěla Vám v hlavě nějaká vtipná příhoda z vyučování?
Když jsem nastoupil na gympl, přijela školní inspekce a dodnes si pamatuji, jak se ten inspektor tvářil neustále přísně. Řekl mi, že mám mluvit španělsky, protože on údajně taky uměl španělsky. Pak si vzal slovo a řekl: „Buenas dios“ místo „Buenos días“. Vtipný to přišlo nejen mně, ale i třídě. *smích*
Která místa během zájezdu do Španělska navštěvujete nejraději?
Asi hotelovou restauraci. Tam se vždycky hrozně těším, protože se dobře najíme. S Luckou bychom rádi viděli dostavěný chrám Sagrada Família. Nebo se nám hrozně líbí výhled z vyhlídky Mirador de l’Alcalde, odkud vidíte celou Barcelonu.
Kromě vyučování a soudního překladatelství tlumočíte i svatby. Baví Vás to? Jak vůbec taková svatba vypadá?
Baví, protože to je vždycky jiný. Má to úplně jinou dynamiku, než když chodíte čtvrtým rokem do stejné třídy. Prostě vezmete auto a jedete do jižních Čech nebo sednete do letadla a letíte do zahraničí.
Sejdeme se půl hodiny před obřadem s oddávajícím a matrikářkou a řekneme si, po jakých úsecích budeme mluvit. Jakmile skončí obřad, pozvou mě na svatbu, dají mi výslužku nebo se to prostě rozejde, obzvlášť při malých svatbách. Když ale přijede celý autobus Španělů, je to fakt dobrý kotel.
Stal se Vám na svatbě nějaký kuriózní zážitek?
Většinou se bere Španěl a Češka, a když chce ten Španěl zapůsobit, snaží se česky říct ano. Jenže oni říkají áno, což znamená, holky, s prominutím, řitní otvor. Takže on řekne na otázku Berete si dobrovolně…? řitní otvor. Španělé se tomu smějí pod lavicema. Stává se to každou svatbu, takže už na to upozorňuju a zdůrazňuju, ať to řeknou pouze španělsky.
Kde byste chtěl být za 10 let? Máte nějaký svůj sen?
Hlavně být naživu, bavit se a nebýt otrávený životem. Mým snem bylo mít světově známou kapelu a živit se tím. Bohužel se mi to nepodařilo, na druhou stranu mám kapelu, kterou v metalové branži zná každej.
Jaké je Vaše životní motto?
Žít naplno, protože člověk nikdy neví, co se může stát. Taky se mi líbí motto: pokud chcete něco udělat, vždy si najdete způsob, jak to uskutečnit. Pokud to dělat nechcete, vždy si najdete výmluvu.
Jaké jsou Vaše silné stránky a v čem naopak trošku pokulháváte?
Myslím, že jsem dobrý v organizování a řízení věcí. Obzvlášť pokud jde o kapelu. Taky jsem spolehlivý a poměrně společenský. Co se týče slabých stránek, jsem celkem nedočkavej. Když se na něco hrozně těším, mám problém i usnout. Další slabinou je, že jsem vztahovačnej – někdy si něčí slova vezmu až moc k srdci a beru je jako útok, i když to tak není. Pak mě to trápí a pořád se ptám sám sebe: „Proč mi to řekl?“
Máte nějakou fobii?
Štítím se pavouků. Nevím proč. V pokoji jsem buď já, nebo pavouk. Většinou to budu já. Jediní pavouci, kteří mi nevadí, jsou třesavky. Ty dokonce dokážu chytnout za nohy a vyhodit z okna. Ale v Mexiku jsem párkrát potkal i tarantuli. Tarantule a já nejsme přátelé.
Dáte nám nějaké moudro do života?
Učte se, protože vzděláním získáte jistou startovací linii a otevře vám více možností. A nezapomeňte, že když se nedaří, tak to zkuste ještě jednou nebo i víckrát. Když spadnete takzvaně na hubu, tak si klidně pobrečte, i když jste kluk, ale hlavně se oklepejte a zvedněte.
DIVÁCKÉ OTÁZKY
Proč jste plešatý?
Došly vlasy. Postupně mi moje dlouhý vlasy začaly řídnout a dělaly se mi kouty, z čehož jsem měl strašný traumata a dokonce jsem kvůli tomu brečel. Zkoušel jsem si dělat bylinné přípravky na podporu růstu, ale nic nepomohlo. Nakonec jsem si to oholil a ve finále jsem spokojenej. Navíc ušetřím za barbera.
Jaký máte vztah s paní Pavlíčkovou?
Kdo to je? *smích* Já jsem za Lucku hrozně rád. Máme stejný styl humoru, fandíme stejnému fotbalovému týmu… Kolikrát se s ní bavím jako s chlapem, tedy že si můžeme říct úplně všecko. Lucka je takový ten typ člověka, se kterým čas hrozně rychle uteče.
Kolik Vám průměrně vydělá jeden koncert?
Záleží, jak velká akce to je, ale v průměru to jsou tisíce pro osobu. Neuživíme se tím. Nejdřív to bylo o párku v rohlíku a dnes to je hotel, cestovné a gáže. Taky nás hrají ve dvou rádiích v republice. To jsou tak tři tisíce za rok. Další příjem máme z prodeje merche, prodáváme všechno, co vás napadne, dokonce i kafe.
Pokud byste chtěli podpořit kapelu Tortharry, jejich merch najdete na webových stránkách Tortharry.com. Nezapomeňte sledovat naše sociální sítě, pokud si nechcete nechat ujít další díl 13. kabinetu! 🙂
Vlasta Suchá, Rihana Kürthy
