Pan učitel Veverka na naší škole učí hudební výchovu, dějepis a informatiku. Vyrůstal v Litomyšli, kde také navštěvoval základní školu a gymnázium. Dále pokračoval se studiem na Univerzitě Hradec Králové na pedagogické fakultě. Jeho oblíbená barva je zelená, ale v těsném závěsu je fialová (kterou zmínil, aby jí to nebylo líto). Jeho oblíbeným číslem je z neznámých důvodů 76. Oblíbeným zvířetem a životní láskou je pro pana Veverku zajisté pes. Zřejmě Vás tedy nepřekvapí, že je hrdým majitelem hladkosrstého foxteriéra Anežky.
Pane učiteli, nejdříve by nás s Emou zajímalo, proč jste pojmenoval svého psa zrovna Anežka? Má to nějaký důvod?
Anežka je naše láska. Ona je sice s odpuštěním blbá, ale je nesmírně milá a máme ji velmi rádi. Jméno Anežka byla jasná volba, protože jsme ji chtěly mít tak trochu “historicky podchycenou” jako takovou dobračku. Takže Anežka Česká se stala jejím předobrazem (sv. Anežce se velmi omlouvám :-).
To jsme u učitele dějepisu mohli čekat. Přemýšlel jste tedy někdy nad tím, že pokud byste vy chtěl být historickou postavou, kým byste byl?
Nutno říct, že když se kouknu na historické postavy, tak to často moc hezká vysvědčení nejsou. Odpovím tedy to, co mě napadlo prvoplánově: asi Václav Havel. Z mého pohledu to byl umělec v čele státu, který uměl být velmi reprezentativní. On dokázal promluvit tak, že ho poslouchali lidé nejen u nás, ale také z jiných částí světa (proto doma i několik jeho proslovů mám). Je to asi jedna z osobností, ke které vzhlížím nejvíc.
Už jsme o vás párkrát s Kájou slyšely, že pro kolegy jste tak trochu všeuměl. Máte nějaké hobby o kterém nikdo moc neví?
Mám. Například moji studenti, pro které jsem byl třídní, ode mě dostávali vždy na vánoční besídce dřevěné vyřezávané přívěsky. Pokud mám zmínit koníčka, o kterém mnoho lidí neví, uvedl bych, že barvím, teď to řeknu tak aby to znělo hezky, takové malé modely fantasy figurek do deskové hry Warhammer. To je systém, který mě fascinoval už od gymplu. V této hře hýbete s panáčky po stole, házíte kostkama, ale zároveň musíte přemýšlet nad strategií jako by to byly přerostlé šachy. Tohle všechno je ale k dispozici v podobě nenabarvených šedých figurek. No a těch mám doma asi kolem 1500. A úžasná věc je, že z těch 1500 modelů, myslím, minimálně 900 nemám nabarvených. Líbí se mi na tom, že u modelů nebarvíte jenom plochy, ale také záhyby, stíny, světla, odlesky. Moje pracovní tempo v těch lepších letech bylo průměrně třeba takových 25 figurek za rok. Ale už několik let sleduji, že teďka mám tempo 3 figurky za rok. Když jsem si to spočítal, čekalo mě tedy opravdu nepříjemné zjištění. Ale zase na druhou stranu to znamená, že budu muset žít věčně. *smích*
Tak to jste nás opravdu docela překvapil! Jsou nějaké další dvě věci ve kterých si vy sám myslíte, že jste dobrý a naopak dvě ve kterých špatný?
Že jsem v něčem vyloženě dobrý, bych asi úplně tvrdit nechtěl. Ale myslím si, že mi vcelku jde hra na housle. Možná bych i rád někdy vystudoval konzervatoř, ale bohužel to teď moc časově nezvládám. Druhou věcí by mohla být asi hudební kompozice. Když tvořím nějakou muziku, skládám ji pouze sám sobě, a je to pro mě úplná nirvana. Často jsem s výsledkem spokojen a strašně mě baví skládat nejen hudbu, ale i psát text a s nahraným zvukem manipulovat. V žádném případě bych se ovšem v hudební tvorbě nechtěl srovnávat s ostatními.
No a teď ty věci, ve kterých nevynikám. Nejsem vůbec dobrým kuchařem. Umím jen dvě jídla. Pečené kuře a špagety se sosem. Když tedy manželka odjede a já vařím našim klukům doma, tak jsou prostě jenom špagety a kuře. A druhá věc je hra na klarinet. Můj syn začal studovat hru na klarinet a tak jsme to zkoušeli spolu, ale zanedlouho jsem úplně odpadl.
A je tedy zde ještě nějaká dovednost, kterou byste se chtěl naučit?
Je jich hned několik. Chtěl bych se naučit psát hudební kontrapunkt. Dokonce na to mám doma učebnici, ale zkrátka není moc času a toto vyžaduje fakt intenzivní kurz. Rád bych se také zdokonalil v akvarelu. Jsem v tom taky takový začátečník, většinou mě ty barvy tečou jinam než bych potřeboval. Takže tohle ještě zdokonaluji. Dále se snažím zlepšit v řezbářství, tam bych chtěl taky dosáhnout daleko většího mistrovství než ovládám nyní. Bylo by krásné umět hrát lépe na klavír. Ale v tom jsem tedy hodně pozadu.
Je stále tedy vidět, že se rád věnujete hudbě i mimo své povolání. Měl jste tedy někdy nějakou kapelu?
Ano. Měl jsem jich hned několik. Tu první jsme měli s klukama na gymplu. Jmenovala se Quasimodo. Hráli jsme punk a tím, že jsme moc neuměli hrát, tak se vlastně ten styl úplně nabízel. A s texty taky nebyl problém, když to byl punk. Tím ovšem nechci shazovat punkovou muziku.
Potom si nás všiml jeden zpěvák, který zrovna skončil v Litomyšli v kapele Horká krev, která hrála rock’n’roll. Jednou přišel na naši zkoušku, postavil se, a řekl nám, jak se vlastně pořádně hraje. Já jsem v kapele hrál na basu, protože na mě tenkrát kytara nezbyla. *smích* Takže jsme začali hrát i s ním a mělo to docela grády. Potom jsme naši kapelu přejmenovali na Divokého krocana.
V rámci litomyšlské hudebky jsem se taky stal členem popové skupiny Kašpar Me Band, kde jsem hrál na housle. Hráli jsme třeba Cure, Alphaville nebo Plexis.
No a v současné době máme kapelu Pap’n’dekl, což je taková poklidná srdeční záležitost, která už nikdy neskončí. Zkoušky i koncerty máme tak jednou za dva roky, poslední koncert byl 26. května tohoto roku, takže bohužel zrovna teď žádný koncert v plánu není.
Chceš vědět víc o Pap’n’deklu? Stránky kapely Pap’n’dekl
To je teda pestré. Musíme uznat, že názvy kapel jsou vážně originální *smích*. Jaká píseň si myslíte, že vystihuje Váš život?
Hnedka mě napadla píseň od DeepPurple – Wasted Sunsets. Důvodem je charakter té písně. Je v něm taková melancholie, která mě provází a kterou mám rád. Mám hrozně rád tu barevnost. Že to neznamená, že život musí být jenom šťastný. To je ten život se vším všudy. Když něco překonáme a pak z toho máme radost.
Skladba k poslechu: DeepPurple – Wasted Sunsets
Dále se přesuneme více do minulosti. Zajímalo by nás, čím jste chtěl být jako malý?
No, rozhodně kosmonaut. Ale ne ledajaký kosmonaut. Já jsem chtěl být dokonce Jurij Gagarin.K tomu se váže takový příběh, který pro mě byl až takovým dětským traumatem. My jsme chodívali, nevím jestli jste to na základce měli taky, na kolektivní prohlídky k zubaři. Vždycky to byla největší hrůza za celý školní rok. A já jsem v té době měl takový plán, že tedy budu jako Jurij Gagarin. Se třídou jsme byli u zubařky a ta mi vyvrtala nějakou stoličku, protože jsem ji měl zkaženou. Pak jsme se dali do řeči o tom, čím chci být. No a já jsem se tam dozvěděl, že když máte plombu, tak už nemůžete být letec. Nebo tak aspoň teda se to tenkrát říkávalo. No a když nemůžete být letec, tak nemůžete být ani kosmonaut. Já jsem se v té chvíli úplně zhrozil, že mi vlastně skončila moje vysněná budoucnost, protože jsem se dozvěděl, že mám plomby a že nebudu kosmonaut. *smích*
Tak že budete mít až takový příběh jsme nečekaly. Když jsme u toho dětského věku. Je nějaký věk, do kterého byste se rád vrátil?
Není. Svůj život beru jako takovou sněhovou kouli, která se stále nabaluje a nabaluje. Tam kde jsem, jsem spokojený. Pro mě by návrat do nějakého dřívějšího věku znamenal odstranění části té sněhové koule pryč. Moje rozhodnutí ze mě udělala toho, kdo teď jsem, takže bych se vracet nechtěl.
A kde byste chtěl být za 10 let?
Musím říct, že jedna z možností je tady (na gymnáziu) a kdyby to nebylo tady, tak někde jako profesionální hudebník.
Zajímavost o Veverkovi:
“Když jsem končil vysokou školu pedagogickou a když jsme měli promoce, tak už se název Vysoká škola pedagogická změnil na Univerzita HK. Takže já jsem byl vlastně jeden z prvních kdo měl diplom z Hradecké univerzity. Všichni ostatní, co šli včas na termíny svých zkoušek, dostali diplom z Vysoké školy pedagogické. (Rozhodně bych nechtěl, abyste tím získali dojem, že když zanedbáte svou práci, získáte lepší výsledky.)“ *smích*
Pamatujete si své začátky tady na gymplu? Stal se Vám nějaký trapas na hodině?
Pamatuji. Když jsem tu začínal učit, tak jsem v sextě učil o raném středověku, konkrétně o Anglii. Zrovna jsme probírali bitvu u Hastingsu. Jeden student se mě ptal, jestli tam náhodou nebyla nějaká událost s králem Haroldem Godwinsonem. No a já to v té chvíli vůbec nevěděl a úplně mě zaskočilo, že jsem studentům nemohl odpovědět. Oni byli ale velice milí, ale když skončila hodina, tak jsem se cítil opravdu špatně, že jsem nedokázal odpovědět. O přestávce jsem rychle běžel do kabinetu, zjistil jsem si požadované informace a s velkou radostí jsem se vrátil do třídy. Zmíněnému studentovi jsem začal sdělovat, že Harold Godwinson dostal šípem do oka, že je na tapiserii z Bayeux a tak dále. No, měl jsem z toho velkou radost, že jsem mu to řekl. Poté jsem zjistil, že to nebyl ten student, který se mě na to v hodině ptal… Zkrátka, jak jsem byl nervózní, tak jsem to řekl úplně někomu jinému. Cítil jsem se fakt hrozně.
*smích* Děkujeme za pěknou historku. Už se blížíme ke konci rozhovoru a tak nás napadla otázka, jestli je na gymplu nějaké místo, kde byste chtěl mít kabinet?
To čirou náhodou vím úplně přesně. Na půdě. Nevím jestli jste tam někdy byli, ale tam jsou úžasné prostory. Kdyby se to tam trochu zkulturnilo, bylo by to opravdu pěkné místo (nejen) pro kabinet.
A následuje naše poslední otázka. Jakou metaforou byste popsal pedagogický sbor na této škole?
Tak to jsem nečekal, počkejte, musím se zamyslet. *zamyšlení* “S překvapením objevená mozaika.”
My Vám moc děkujeme, že jste nám odpověděl na našich 13 otázek. Pěkný zbytek dne, nashledanou.
Karolína Maněnová, Ema Nermuťová