Veronika Balcarová učí na našem gymnáziu biologii a chemii již od roku 2007, kdy jí bylo 29 let. Tyto dva předměty vystudovala na přírodovědecké fakultě Univerzity Pavla Jozefa Šafaříka v Košicích. Jako správná bioložka má ráda zelenou barvu a její domov obohacují králíci, výstavní holubi, slepice, rybičky a venkovní kocour. Při výběru jídla se její slovenská krev nezapře, jelikož zbožňuje bryndzové halušky. Jejím nejoblíbenějším prvkem je vodík.
Jak jste se dostala sem do Čech?
To byla taková náhoda. Já jsem si sháněla doma na Slovensku práci a už jsem měla nabídku od školy, kam jsem chtěla. Kamarádky z lékařské fakulty se ale dostaly do fakultní nemocnice v Hradci Králové, a tak mě napadlo, že bych mohla zkusit východní Čechy. Mám tady totiž příbuzenstvo, takže to tu trošku znám. Zkusila jsem si teda požádat o práci v Čechách a ozvaly se mi tři střední školy.
Raději byste už nikdy nejela do Čech anebo nikdy na Slovensko?
To se tak nedá říct. Já jsem ráda tady, hodně jsem si zvykla a lidi mě tu skvěle přijali. Nikdo mi nevyčítal, že někomu beru práci, a to bylo super. Ale zpátky na Slovensko bych se v současnosti natrvalo nevrátila. Strašně ráda se tam vracím, ale už bych tam asi žít nechtěla. A teď po těch volbách je to úplně jiný.
Je nějaké české slovo, které vám nejde vyslovit a vyhýbáte se mu?
Ty třídy, které mám na chemii, vědí. Když učím hybridizaci uhlíku, tak tam je tetraeder. To je krásné slovo, ale česky je to čtyřstěn. To je strašné. Protože tam, kde je ř a č spojené, tak to je konec. Místo čtyřstěn (vidíte jak to musím pomalu říct) tedy používám slovo tetraedr. To je pro mě mnohem lepší.
Jaké téma vás nejvíce baví a nebaví? Jak na biologii, tak na chemii.
V biologii úplně nemám ráda takové ty systémy. Ty takzvané telefonní seznamy. Raději učím nějaký děj, který si můžeme vysvětlit. Ale systémy taky do biologie patří, takže ne že bych to neměla ráda, ale člověk u toho řekne: „Tak. To bude takový telefonní seznam, a musíme se to prostě naučit.“ A to platí i pro chemii. Třeba mám moc ráda biochemii, kde jsou děje, kde reakce nějak postupují, ale ta anorganika… Skupina, prvek, vlastnosti, tohle, zase skupina, prvek… To zkrátka studenty nebaví, a proto je dobrý, když máme laborky.
Učíte nějaké třídy, které nemáte tolik v oblibě? Nebo stalo se vám vůbec, že jste měla nějakou takovou třídu?
Tak teď naštěstí nemám žádnou takovou třídu už asi pět nebo šest let. Ale měla jsem jednu třídu, kdy jsem byla ráda, že odešli. Nebyla jsem ani na stužkováku, ani na maturitním večírku, nikde. Bylo to takové drsné trošku. Ale oni mě měli rádi. To pozor! Byla tam parta lidí, kteří pořád narušovali hodinu. Ani ostatním se to nelíbilo, tak jsem si pak řekla, že to nějak odučím a hotovo. Ale ne že bych je nějak ničila nebo ponižovala, to vůbec. Ale věděli, že jsem šla do hodiny bez úsměvu, odříkala jsem si to a odešla. Dokonce jsem si říkala, že kdyby mě potkalo víc takových tříd, tak vrátím diplom a otevřu si kavárnu. No, ale teď už je naštěstí všechno dobré. Každá třída je jiná a to je super.
Máte nějaký plán na důchod? Například čemu byste se chtěla více věnovat, ale teď na to není čas?
Ráda bych více četla, protože teď to nestíhám, a když náhodou ano, tak pak zanedbávám rodinu, protože knížka je v tu chvíli zajímavější. A jinak nějak neplánuji důchod, prostě žiju teď a tady. Znám kupu lidí, kteří se důchodu ani nedožili, takže nechci nic nechávat na poslední chvíli. Ale samozřejmě se těším na důchod a na vnoučata. 🙂
Zmínila jste, že byste ráda více četla. Jaká je momentálně vaše oblíbená knížka?
Já mám ráda Alenu Mornštajnovou, a teď jsem od paní Felklové dostala knížky od Petry Soukupové. To je taky hezké. Mám rozečtené i další knížky, ale já když je vezmu do ruky, tak zase děti mají hlad, nemají večeři a tak, protože se strašně začtu. *smích* Takže až když mám o víkendu čas, tak se do toho pořádně obuju.
Máte koníček, o kterém nikdo moc neví?
Běhám. Snažím se tak dvakrát třikrát do týdne. Jednou to mám ve skupince od nás z domu, a pak sama. Mám to strašně ráda kvůli tomu, že si u toho vyčistím hlavu. Nejsem žádný závodní běžec, takže se občas zadýchám, funím, ale strašně mě to posílí a dodá mi to energii. Pak můžu dělat spoustu věcí a všechno stíhám. Dokonce i když je hnusně a prší, tak si vezmu pláštěnku nebo nepromokavou bundu a vyběhnu, abych se venku zpotila, zmokla a když přijdu domů, tak je mi dobře. Já prostě musím běhat a tak, abych si udržela nějakou tu kondici, protože jakmile přestanu… Já mám strašně ráda sladké! Klidně se zřeknu masa na půl roku, ale palačinkám nebo čokoládě neodolám… Od covidu taky tančím zumbu, ale to jsou jen takové zumba víkendy. To mě baví. Celkově mě baví tanec. U nás na Slovensku jsem kdysi chodila do folklorního souboru Zlatý Klas.
Jak jste se dostala k učitelství?
Jo, tak děsně jsem chtěla být lékařka a pak, když jsem podávala přijímačky na medicínu, tak jsem věděla, že chci být buď zubařka, nebo taková ta ambulantní oční. Náhodou mi zbyla jedna přihláška na vysokou školu a můj strejda mi řekl, že když mě baví i ta práce v laboratoři a takový vědátorství, tak bych si měla dát právě přírodovědeckou fakultu. Obor biologie a chemie s tím, že nikdy nebudu učit, že budu někde v laboratoři. Takže mě ani v průběhu studia nenapadlo, že bych učila. Ale je pravda, že mi všichni říkali, že musím učit, protože když jsme chodili do školy a na něco jsme se připravovali, tak já jsem byla ta, která každému všechno vysvětlovala. Až ve třeťáku na vysoké škole se mi to tak točilo v hlavě, protože jsme měli praxi na gymnáziu a mě začala bavit práce s dětmi. A to bylo úplně něco jiného. Každá třída je jiná, každá hodina je jiná, zkrátka to není monotónní práce.
Ukradla jste někdy něco nebo jste spáchala nějaký přestupek?
To ne. Já si říkám, že to vidí Bůh, takže to jsem si nikdy nedovolila. Já jsem věřící, i když někdy zalžu, tak mě to pak mrzí. Kdybych někdy něco omylem vzala a pak bych to doma zjistila, tak bych asi měla trauma.
Jak byste sama sebe popsala jako teenagera?
Jo, tak na to strašně ráda vzpomínám a jsem ráda, že jsem měla takové dětství, jaké jsem měla. Ale když si představím, že by to měl dělat můj syn, tak jsem úplně vynervovaná. Ale je pravda, že v těch devadesátkách to bylo takové… Začalo to být politicky volnější a já jsem mohla chodit na diskotéky. Mohla jsem kamkoliv, mamka mi stále říkala: „Já ti verim.“ A když mi mamka říkala, já ti verím, tak jsem si nedovolila udělat něco proti ní. Každý měl být doma do půlnoci, do jedné a já jsem mohla přijít, kdy jsem chtěla. Pátky, soboty jsem tedy byla na diskotéce, ale samozřejmě jsem věděla, že i když jsem byla v sobotu na diskotéce, tak v neděli ráno musím na mši. To jsme pak my mladí v tom kostele usínali… Také jsem ale chtěla pilně studovat a když jsem chtěla jít ve středu ven, tak jsem se naučila už v pondělí nebo v úterý napřed. To teď moje děti vůbec nedělají. A na základce jsem byla taková puberťačka, rozbrečela jsem se za cokoliv. Poslouchala jsem furt hudbu, měli jsme dvojkazeťák a walkman. Zavřela jsem se do pokojíčku, tam jsem byla schopná ležet v posteli a poslouchat písničky dvě hodiny. Což vlastně můj syn dělá taky, akorát že na mobilu. Někteří rodiče pak nechápou a nadávají, že mají mobily, přestože byli stejní…
Otázka ze studentských vod: copak máte v lednici a v mrazáku?
To Vám dali určitě ze septimy! No, normálně maso a všechno, co tam patří. A sem tam nějaké oči, cvrčky, játra, ledviny, srdce… Biologický materiál pro mikroskopování samozřejmně. 😉
A jako vždy, konečná otázka: jakou metaforou byste označila učitelský sbor na Jiráskově gymnáziu?
Jelikož jsem nejen biolog, ale i chemik, tak bych řekla, že jsme takový aerosol. Že jsme osoby, které jsou rozptýlené po celé škole, jako takové prachové částice. A ještě mám takové heslo, kterým se řídím. Tím mě oslovil Zdeněk Pohlreich, sice ho úplně nemusím, ale říkal: „Kdo chce jiným svítit, musí sám zářit.” To se mi líbí, a toho se taky držím.
My Vám moc děkujeme za rozhovor!
Karolína Maněnová, Ema Nermuťová