Pan učitel Libor Slavík, který studoval v Hradci na pedagogické fakultě, je šedesátiletý učitel biologie a tělesné výchovy. Na našem gymnáziu vyučuje již od roku 2001. Jako biolog nám prozradil, že jeho oblíbená rostlina je Jinan dvoulaločný, protože je to živoucí fosílie a takový úctyhodný strom (který má v zakrslé formě dokonce doma). Oblíbeným zvířetem je pro pana Slavíka pes, i přesto, že dříve byl páníčkem koček, křečků nebo činčil.
Bohužel již nedisponuje žádným exotickým mazlíčkem, ale ještě do nedávna měl doma pagekona. Momentálně se naplno věnuje svým dvěma čivavám. Jmenují se Čak a Berry, podle světoznámého kytaristy.
Co Vás baví nejvíc na učení biologie?
To se za tu dobu dost mění. Spíš vám povím, co opravdu ne… V prváku mi přijde úplně marná geologie. Ne že bych ji neměl rád, ale zkrátka to není ono. Nejlepší je zase asi genetika, protože má člověk pocit, že učí něco nového. Jestli zvíře má čtyři nožičky a ocásek, tak to není nová informace. Zase v rostlinách je toho moc, člověka známe, ale u genetiky si člověk přijde takový nejužitečnější.
A co máte rád naopak na tělocviku?
No nedá se to tak úplně říct, ale nejlepší je asi hrazda, protože je to něco jiného. Nechci ale říct, že ji preferuji, protože chci brát ohled na všechny žáky. Snažím se to přesto do tělocviku začlenit.
Čím jste chtěl být jako malý?
V určitém období jsem se velmi zajímal o vesmír. Když jsem ještě neměl rozum, tak jsem chtěl být astronom. Ale astronom musí umět matiku. Jenomže to fakt není moje parketa.
A jak jste se dostal od astronoma k učitelství?
Tak tenkrát jsem budoucnost moc neřešil. Byla taková doba. Chtěl jsem studovat vysokou, to ano, ale jakou? Od malička jsem dělal sport, a když se to začalo řešit, tak jsem se rozhodl učit tělocvik. Musel jsem si přece na gymplu zvolit něco, co by mě bavilo. A mě bavil tělocvik jak ve škole, tak i mimo a pak jsem si prostě dal ještě tu biologii k tomu.
Jaký sport jste tedy dělal?
Jako malý jsem hrával fotbal a hokej. Hokej mě provázel potom celý život *Nové Město je můj hood*. Nejdřív jsem začal hrát v Pardubicích, a dokonce jsme se dvakrát stali mistry Československa a jednou jsme byli druzí. Potom jsem šel místo vysoký na vojnu, a pak jsem se vrátil do Nového Města nad Metují, kde jsem hrál krajský přebor. Potom jsem hokej hrál jen v odborářské lize, jakožto amatér a neregistrovaný. Já jsem byl vždycky brankář – to je nejbezpečnější místo.
Máte nějaký koníček, o kterém se moc neví?
Tak teď už moc nesportuji. Teď by se skoro dalo říct, že jsem ty koníčky opustil. Ale od 16 let jsem dělal modelářství, to byla taková moje srdeční záležitost. Postupně jsem si vybíral čím dál tím náročnější modely, a při přechodu na gympl jsem se tomu věnoval už jenom občas a teď už to asi deset let nedělám. Také jsem hrával na klavír, ale to mě taky opustilo. Jinak mě hudba celkově vcelku baví.
A jakou hudbu teda posloucháte?
Hlavně rock’n’roll, spíš ten z mládí. I když trošku sleduju i novou hudbu. Objevuji občas i bezvadný kapely v progresivním rocku. Teď jsem dostal gramofon k narozeninám, takže jsem poslouchal i trochu vážné hudby. Vlastně celkově pořád musím něco poslouchat.
Zase se vrátíme do dětství, a to k tomu, jaký jste byl student.
Na základce jsem se vždycky do školy hrozně moc těšil. Jenomže potom když jednoduché počty přešly v pořádnou matiku, tak už mi moc nešlo. Moc jsem se jinak neučil, protože jsem měl v podstatě každý den trénink a v sobotu a neděli utkání. A teda tu matiku, tu jsem vážně rád neměl. Moje matikářka mi říkala: “Já jsem vám musela dát tu čtverku.” A já jsem jí odpovídal, “Já jsem rád, že mám alespoň tu čtverku.”
Kam nejdál od domova jste se podíval?
Moc daleko ne. Nebyl jsem nikdy mimo Evropu. Poprvé jsem se podíval do Švédska s hokejem. Do budoucna bych se chtěl podívat třeba do Afriky, Ameriky nebo do Japonska.
Jezdíte často na cyklisťáky. Co je vaše nejoblíbenější věc na těchto kurzech?
No ježíši! Když už jsem doma *smích*. Tak nejvíc jsem asi rád, když to dobře dopadne. A líbí se mi, že je to pestré. Jsou tam zajímavé trasy, cíle, pak další činnosti, jako třeba vodácké nebo i zážitkové hry, především orienťák. Naopak na tom lyžáku je to dost stejný. Nejdřív na běžky, pak na lyže a pořád dokola.
Máte nějaký trapas, který se vám stal na hodině?
No tak ty denní trapasy, to není nic zajímavého. Znáte to. Něco nebo někoho si spletete. Největší trapas se mi ale stal, když jsem tu ještě ani neučil.
Zkrátka, stalo se to na konci školního roku, když už jsem věděl, že půjdu učit sem. S paní Rojtovou už jsem se znal, tak mi řekla, že mě představí kolegům. Dokonce tady byl závěrečný mejdan, kde se peklo prase a tak. A zrovna den předtím jsem se vymlel na kole s lehkým otřesem mozku. Neskončil jsem tedy v nemocnici, protože naše sousedka byla sestra, tak mě ošetřila. Měl jsem ale půlku obličeje neskutečně oteklou a zavázanou. A teď jsem se tam v tomhle stavu přišel představit. Začali si mě dobírat až později, protože nejdřív jim to přišlo asi blbý. No a zanedlouho potom jsem si ještě zlomil prst, a to už si mě pak dobírali echt.
Máte nějakou věc, která vám vyloženě nejde a nějakou, která vám naopak jde?
Tak co se týče vaření, to už není žádná sláva, protože manželka vaří doma pořád. A jinak myslím, že takový ty chlapský práce mi docela jdou. Stavěli jsme sami dceři dům a docela se to vydařilo. Taky rád chodím na zahradu, ale ne že bych to tam nějak šlechtil. Víte, co mi ale fakt nejde? Kreslení. Já jsem strašně rád maloval, a potom tak v šestce a sedmičce to začal být problém. To byly dvojky z kreslení… Na to výtvarno jsem takovej levej.
A poslední otázka. Jakou metaforou byste vystihl zdejší učitelský sbor?
Náš učitelský sbor je jako klimaxové společenství. To je termín z biologie, který vyjadřuje velmi rozmanité společenstvo plné různých organismů. Ze stádia vývoje dospělo do ideálního stadia. To společenstvo je vyrovnané, ustálené a je tam rovnováha, kde všechno funguje bez výkyvů. Zvolil jsem to, protože tenhle gympl má tradici a spousta učitelů jsou absolventi tohoto gymplu. Zkrátka se to tady na té tradici staví. Navíc jsem chtěl trochu zůstat ve svém oboru.
Karolína Maněnová, Ema Nermuťová