Metodička prevence a učitelka angličtiny, Zuzana Felklová, která na našem gymnáziu vyučuje již od roku 2007, se chtěla stát učitelkou už od raného dětství. Nepředbíhejme však a pojďme si ji ještě trochu představit. Ačkoli se tak necítí a je naplněna mladistvou energií, je jí 42 let. Vystudovala Univerzitu v Hradci Králové, konkrétně pedagogickou fakultu se zaměřením na učitelství angličtiny a francouzštiny. Její oblíbené jídlo je uzený losos, oblíbené číslo je 9, protože nese mnoho důležitých datumů v jejím životě a jejími oblíbenými barvami jsou černá a bílá. Její oblíbené anglické slovíčko je CONDESCENDING, což v překladu znamená blahosklonný/povýšený.
Jak jste se dostala k učitelství?
Už když jsem byla malá, tak jsem si vždycky říkala, že ze mě bude učitelka. Asi to tak mělo být, protože moje mamka je učitelka, tudíž mi to přišlo přirozené. Chvíli jsem taky chtěla být módní návrhářkou, ale to hned přešlo.
I přesto, že jste vždy chtěla být učitelkou, potkala jste se někdy s tak velkou krizí, že byste chtěla odejít z gymplu?
Jo. To chodí v takových vlnách. Ale vždycky jsem to zvládla a teď už o tom zase vůbec neuvažuji. Učit angličtinu mě hrozně baví, ale takovou francouzštinu jsem už neučila léta.
Nebojíte se tedy, že francouzštinu zapomenete?
Vůbec ne. Nebaví mě si pouštět francouzskou hudbu, nedívám se už ani na francouzské seriály a ani nečtu francouzsky… Už mě to zkrátka vůbec nezajímá. Mým největším strachem je, že by paní Bergerová odešla. Jednou už se mi to stalo, asi před 10 lety, když šla na mateřskou, a tak všechna výuka francouzštiny padla na mě. Celé prázdniny jsem pak ležela v učebnicích, abych to dohnala.
A co vás na angličtině nejvíc baví vyučovat? Probíráte raději literaturu, gramatiku nebo si jen tak povídáte?
Nejvíc mě baví ta konverzace, když se můžeme bavit jako normální lidi v hospodě. Myslím, že to použití jazyku dá studentům nejvíc. Ale baví mě i gramatika a reálie.
Za těch 16 let, co tu vyučujete, se vám jistě stal nějaký trapas. Vzpomenete si na něj?
Jo, tak to si pamatuji a přesně vím, jaké to tehdá bylo. Když jsem začínala, tak mi na konci jedné hodiny přišla jedna holčička oznámit, že mám celou dobu rozepnutý poklopec. Jenomže, já jsem na sobě měla zrovna takové bílé kalhotky s červenýma srdíčkama. Takže to bylo jako HALÓ?! A něco takového prostě nepřehlédnete. Ale nijak jsem si to nebrala a šla jsem dál.
Je za vás lepší Anglie nebo Francie?
Tak to je úplně jasné. Rozhodně Anglie. Jelikož jsem byla ve Francii 3 měsíce jako au pair, zjistila jsem, že jakožto země, je to krásné místo, které nabízí úžasnou přírodu a hlavně také spoustu kultury. To se ale nedá říct o lidech. Teď to tedy trochu zobecním, ale na mě působili Francouzi strašně povrchně. Oni mají všechno nejlepší. Nejlepší víno, oblečení, parfémy, literaturu a oni to vědí. No a potom se k ostatním staví tak nějak CONDESCENDING. Francie je taková moc vzletná, zatímco Anglie na mě působí tak zemitě. Navíc hrozně se mi líbí ten jazyk. Když jsem poprvé vystoupila v Londýně na tom airportu, to bylo úplně jako… když si dáte večer teplou sprchu. Boží. Taky obdivuji jejich kulturu a literaturu. Miluju jejich filmy a seriály… Zkrátka na 100 % je lepší Anglie.
Chodila jste někdy v dětství na nějaký kroužek?
Chodila. Na výtvarku, keramiku a na basket.
Máte nyní nějaké hobby a guilty pleasure, o kterém nikdo neví?
Tak ráda chodím na jógu a miluju chození do sauny. Doma, když mám čas, tak moje guilty pleasure je se uvelebit do postele, koukat na Netflix a dát si k tomu něco dobrého. To ale vlastně nevnímám jako guilty pleasure, protože si to zasloužím.:)
Zmínila jste, že ráda koukáte na Netflix a že jste fanynkou anglických filmů a seriálů. Je nějaký, který byste nám doporučila?
Já jsem prostě totální fanda Bridget Jones! Ale co se týče seriálů, tak třeba teď jsem viděla (není to tedy anglický, ale irský seriál) Derry Girls. Odehrává se to v 90. letech za doby, kdy to bylo v Irsku dost napjaté. V tom seriálu mluví tak skvělým irským dialektem, že tomu vůbec nerozumím. *smích* Ty slovíčka znám, ale nevím, proč je říkají, protože jsou použita v takových podivných kontextech, ale je to fakt BOŽÍ! Doporučuju.
Ukradla jste někdy něco?
No je to hrozné, ale je to tak. Asi v desíti letech jsem ukradla nůžky v zušce, protože jsem zkrátka chtěla něco ukrást. Chtěla jsem zažít ten pocit, že si člověk něco ukradne, ale nijak mě to nezaujalo. *smích*
V čem vynikáte a co naopak není vaší silnou stránkou?
Myslím, že docela zvládám komunikovat s lidmi, tedy že se domluvím s každým. Potom vzhledem k tomu, že chodím na jógu už deset let a jsem v ní extrémně špatná, mám ale docela silnou vůli a pořád to nevzdávám.:) Taky se musím přiznat, že můj muž umí uklidit tak, že to je krásný. Já když uklízím, tak to je jenom uklizený, ale nikdy to není krásný. Když třeba složím prádlo, tak to vypadá, jako kdyby to složilo nějaké dítě. Když ale skládá on, tak to je jako by to dělala Marie Kondo.
Co vás přivedlo k tomu, že děláte metodika prevence?
No to bylo tak…Mě tyto věci zajímaly vždycky. V době, když jsem byla na mateřské, se hledal nový metodik prevence. Legislativa vyžadovala, aby daná osoba podstoupila dvouleté studium. A pro mě to byl takový impuls, takže jsem se do toho hned vrhla a začala jsem se na to těšit, jaké to bude, kam mě to posune atd. Což se povedlo a opravdu mě to posunulo o hodně dál. Jsem moc ráda, že to můžu dělat. I přesto, že tomu věnuji hodně času, mi to dává smysl, protože sice nemůžu změnit systém, ale můžu zkusit najít třeba jiný pohled na problém nebo být oporou.
A naší poslední otázkou bude již tradičně, jakou metaforou byste shrnula pedagogický sbor na Jiráskově gymnáziu?
Náš sbor je zkrátka jako Gotham. Víc k tomu asi netřeba říkat.
Karolína Maněnová, Ema Nermuťová