Dnes uplynulo 79 let od doby, kdy v koncentračním táboře Ravensbrück zemřela na selhání ledvin novinářka a hrdinka druhého českého odboje Milena Jesenská. A právě o ní se budeme bavit ve druhém článku série V úctě, která má připomínat známé i méně známé hrdiny druhého českého odboje a prokázat jim úctu vzpomínkou na jejich památku.
Milena byla nadčasová žena, která by jistě rozuměla i problémům dnešní generace. Většina lidí ji ale zná pouze jako ,,Kafkovu múzu”, tu líbeznou dívenku, které Franz Kafka psal tak srdcervoucí dopisy. Milena ale nebyla žádná uťáplá holka, byla rázná a tvrdohlavá. Tehdy byla uznávanou spisovatelkou, v jejíchž článcích se mohl najít skoro každý.
Vliv vznětlivého otce a špatné rodinné situace
Milena se narodila 10. srpna 1896 v Praze do rodiny profesora a lékaře Jana Jesenského. S ním měla Milena konflikt po celý život. Vystudoval v těžkých finančních podmínkách a okolí ho moc nechápalo. Jediné, čím utěšoval svou hrdost, bylo to, že mezi jeho předky patřil Ján Jesenius, první profesor medicíny na Karlově univerzitě, jeden z popravených sedmadvaceti českých pánů. Svéhlavou dcerku Milenu se mu nikdy nepodařilo pochopit a vychovat podle svých představ. Neustálé rozkazování Milenu jen otravovalo a nutilo ji projevovat větší vzdor.
Jelikož Jan Jesenský lpěl na Milenino vzdělání, dal ji na studium gymnázia Minerva. Myslel si, že Minerva ji naučí troše poslušnosti, ale právě toto gymnázium bylo líhní feministických myšlenek. To se Mileně dost zamlouvalo a ovlivnilo ji po zbytek života.
Vztah jejích rodičů nebyl nijak růžový. Nemilovali se a Milena musela celé dětství přihlížet tomu, jak jeden druhého podvádí. Její maminka byla navíc těžce nemocná, a tak se o ni musela hodně starat. Umírala pomalu, bolestivě, a když Mileně bylo 17, maminka nemoci podlehla a pro celou rodinu to byla obrovská úleva.
Sobě brala, druhým dávala
Milena uměla rozdávat v plných náručích. Vytáčelo ji, že doma toho mají tolik, zatímco její chudší spolužáci tak málo, a tak sem tam něco vzala ze své skříně, nebo ukradla z té tatínkovy a oblečení rozdala nic netušícím spolužákům. Časem se o tom ale její otec dozvěděl a zuřil. Jedno šuple ve svém pokoji měl plné zlatých mincí a dceři oznámil: ,,Vím přesně, kolik jich tam je. Doufám. že si rozumíme!”. Ale Milena tomu nerozuměla. Vždy musela sehnat nějaký ten peníz na to, aby koupila svým přátelům nějaký drobný dárek nebo něco, o čem se domnívala, že zrovna potřebují.
Obdivem a dárečky zahrnovala i svoje oblíbené herce a herečky. Vždy na ně po představení čekala s pugetem v ruce. K jedné z hereček, kterou obdivovala celá Minerva, se ji dokonce podařilo dostat až domů.
Kavárna Arco a dopisování s Franzem Kafkou
Její otec ji po maturitě přihlásil ke studiu medicíny, jenže to pro ní nebyl ten pravý šálek kávy. Ten pravý šálek kávy pro ní byla kavárna Arco, kde se scházeli německy píšící židovští spisovatelé. Zde se taky seznámila se svým prvním manželem, Ernstem Polakem. Byla do něj bláznivě zamilovaná, jenže jejich vztahu bránil její otec, který byl antisemita a nelíbilo se mu, že Ernst je Žid, a tak ji jakýkoliv styk s ním zakázal. Jenže Milenu otcův názor nezajímal, a tak se s ním stýkala dál. To její otec nedokázal vydržet a nechal ji zavřít do psychiatrické léčebny, ze které později za pomocí Ernsta utekla. Její otec si už nevěděl rady, a tak jen mávnul rukou a řekl, ať se klidně vezmou, ale nelezou mu na oči.
Jejich manželství ale nedopadlo šťastně. Přestěhovali se spolu do Vídně, kde začali mít značné finanční obtíže a tak musela Milena hodně pracovat a neměla čas se věnovat domácnosti. To se Ernstovi nelíbilo, k Mileně lásku ztrácel a začal ji podvádět.
V těchto tíživých podmínkách Milena objevila kouzlo novinařiny. Začala psát články pro noviny Tribuna a to ji seznámilo s Kafkou. Všimla si jeho povídek a chtěla je překládat do češtiny. A tak jejich korespondence začala, nejdřív jako pracovní, poté se ale mezi nimi vyvinulo jakési pouto. Pro oba dva byla jejich korespondence osvobozením. Pro Kafku ze samoty, pro Milenu ze zbídačeného vztahu s Ernstem. Dokonce se spolu dvakrát sešli, Milena ho utahaného vláčela po kopcích na kraji Vídně a cítili se šťastně. Zamilovali se do sebe, ale vzít se nemohli. Milena věděla, že z manželství dvou osamocených duší nemůže vzejít nic dobrého. Kafku ale vždy oceňovala a byla si vědoma toho, jak velký je to spisovatel. Natolik věrně ho znala, že si byla vědoma toho, že brzy zemře. Jeho příteli Maxu Brodovi napsala: ,,Vím určitě, že se žádnému sanatoriu nepodaří ho vyléčit. Nikdy se neuzdraví, Maxi, dokud bude mít tu úzkost.”
Milena se, zklamaná, s Ernstem definitivně rozešla a odjela zpátky do Prahy.
Emancipované články a bohémské večírky
V Praze se začala naplno věnovat novinářské činnosti. Psala do Národních listů, Lidových novin a v novinách České slovo vedla rubriku ,,Ženská hlídka”. Bylo zažité, že do ,,hlídky” se psaly hlavně ty jednodušší články, týkající se vaření, módy a vedení domácnosti. Milena ale nechápala, proč by se do ,,hlídky” nemohly psát i závažnější články. Chtěla se vyjadřovat ke všemu, co ji trápilo, a tak psala úvahy o politice, ekonomice, válce, tu zas o manželství nebo introvertech, prostě každý si u ní přišel na to své. V tu dobu se seznámila s architektem Jaromírem Krejcarem a za poměrně krátkou dobu se vzali. Tentokrát i se souhlasem jejího otce, který nedokázal uvěřit tomu, že jeho dcera konečně dostala rozum a vzala si někoho ,,normálního”. Oba neuměli hospodařit s penězi, rádi je rozhazovali kde se dalo, a tak často pořádali večírky na jejich terase, kde se scházela celá levicová Praha. Milena otěhotněla a první měsíce těhotenství probíhaly poměrně dobře. Jednoho dne ji ale napadlo, že by si mohla, bez ohledu na své těhotenství, zalyžovat. Na lyžích si zlomila nohu a to ji dost zkomplikovalo porod, který jakoby zázrakem přežila. Narodila se jim dcera Jana, ale Milenina noha se už nikdy neuzdravila, což ji tížilo do konce života a navíc si z nemocnice odnesla i závislost na morfiu.
Kvůli bohémským večírkům i Milenině závislosti na morfiu se ocitli ve finanční krizi, a tak si chodili po známých půjčovat, čímž se zadlužili ještě víc. Z její závislosti ji zachránil až odvykací pobyt v Bohnicích, ale její manželství s Krejcarem už nezachránilo nic. Když, jako zapálený komunista, odjel Krejcar do SSSR, vrátil se zklamaný z komunismu, ale s novou manželkou. Mileninu finanční krizi zachránila až práce pro noviny Přítomnost, které vedl Ferdinand Peroutka, český spisovatel, kterého za války nacisté stejně jako Milenu věznili v koncentračním táboře.
Velkorysá i za války
Byl 15. březen 1939 a v rozhlase zněl hlas, říkajíc ,,Zachovejte klid…”. Milena ale klidná nebyla. Začala pálit všechny dokumenty a fotografie, které by mohly svědčit proti ní nebo jejím přátelům. Její žurnalistická práce za války pokračovala, začala totiž psát do ilegálního časopisu V boj, který si pod křídla vzala odbojová organizace Obrana národa. Taky začala pomáhat v útěku za hranice, a to hlavně svým židovským přátelům. V té době žila s Evženem Klingerem, který musel kvůli své židovské národnosti okamžitě emigrovat. Tu se snad projevil soucit Milenina otce a i přes jeho dřívější antisemitské názory poslal Evženovi po Milenině dceři Janě obálku a ,,nezapoměl ji zdržet půlhodinovým proslovem o tom, že takový projev solidarity rozhodně nemá co dělat s žádnými city nebo dojetím”, jak píše Jana Krejcarová v biografii Adresát Milena Jesenská. Doma obálku Milena rozbalila a rozplakala se jak již dlouho ne. V obálce byly kromě kousku zubního zlata i zlaté hodinky, které dostal profesor Jesenský k promoci.
Ale netrvalo dlouho a Milenu gestapo dostalo. Byla poslána na ,,převýchovu” do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byla velkou oporou pro spoluvězenkyně. Její zdravotní stav se ale v hrozných podmínkách koncentračního tábora zhoršoval, a tak zemřela 17. května 1944 na selhání ledvin.
Milena byla žena, která uměla zahrnout láskou všechny své přátele. Vždy měla pro ostatní pochopení, uměla skvěle jednat s lidmi a měla s nimi soucit. Jestli bylo něco, čeho si vážila v životě nejvíc, byla to svoboda, kterou ji ale nacisté sebrali a pro kterou byla ochotna zaplatit cenu nejvyšší. A proto doufám, že Milena Jesenská časem nebude známá jen jako ,,Kafkova přítelkyně”, nýbrž jako empatická a velkorysá žena, která to v životě neměla jednoduché, ale i přesto pro svoje milované dokázala obětovat mnoho.
Anna Misarová