Obsah tohoto článku může u některých čtenářů*ek vyvolat silně nepříjemné pocity, proto prosím zvažte pokračování v četbě. Zároveň, a to je zásadní, pokud se setkáváte s jakýmkoli jednáním, které se vám nelíbí nebo dokonce zraňuje, nebojte se svěřit důvěrným osobám, školní psycholožce, rodičům, pedagogům, kamarádstvu; zkrátka komukoliv, komu jste schopní věřit. Nebojte se problémy řešit – doby mlčení a nezájmu okolí jsou doufejme pryč. Nikdy není brzy ani pozdě vyhledat pomoc.
foto: Tereza Havlínková (IG: @tereza_havlinkova), 2025
Možná na vás už někdy z inboxů vykoukly neočekávané zprávy a fotky, které byste radši nikdy dostat nechtěli. V tomto článku bych se rád blíže podíval na problematiku nevyžádaných d*ckpiců neboli snímků mužských genitálů; od analýzy emocí, které v příjemstvu vyvolávají, přes možné důvody, proč je odesílatelstvo zasílá, po doporučení, jak na ně reagovat.
Je to už pár let, z dob ještě před covidem, kdy jsem se poprvé setkal s d*ckpicem. Tehdy mí známí v soukromé komunikaci s nahodilým účastníkem herního fóra právě jeden takový vyloudili, když výměnou za něj falešně slibovali herní peníze. Později svoji ‚kořist‘ rádi ukazovali ostatním navzdory zcela zjevně nechutného a nekalého způsobu vymámení takového materiálu. V rámci dalších střetů s provozní realitou internetu jsem se ještě mnohokrát setkal a setkávám s nežádaným erotickým obsahem, ať už na běžně dostupném surface webu nebo v rámci konverzací na komunikačních platformách. V internetových chodbičkách se dá zkrátka (nepřekvapivě) najít i to, co člověk původně vůbec nehledal.
Nutno podotknout, že pokud je takové jednání oboustranně konsenzuální, vhodně zabezpečené proti možnému zneužití a strany jsou si jisty legálností svého počínání (z pohledu české legislativy i podmínkami užití dané služby), nelze nic namítat. Kladné stanovisko na tento dlouhý seznam předpokladů se týká doufejme většiny sdíleného explicitního obsahu. Není to však případ pár křiklavých případů z českého prostředí, na které jsem narazil a kvůli nimž jsem narychlo vyskočil z kolotoče zkouškového. Rád bych zkusil rozvířit stojaté vody tolerování nechutností, včetně prostředí střední školy, kde se s nemalou mírou pravděpodobnosti studenti*tky mohou setkávat i s okruhem tvořící téma tohoto článku, nevyžádanými d*ckpicy.
Skoro by se zdálo, že laxnost v přístupu k sexuálně motivovanému násilí je již zakotvena v české ústavě na rozdíl od práva na potrat. Podivuhodně mírné (ne)trestání pachatelů sexualizovaného násilí včetně zná*ilnění (např. tento a tento případ) tak možná v některých kruzích veřejnosti budí až agresivní nálady vůči obětem, vzpomeňme například na některé reakce na odsouzení někdejšího poslance Dominika Feriho. Navzdory tomu vzniklo mnoho skvělých projektů upozorňujících na nemorálnost takových jednání, z hlavy si vybavuji alarmující obraz tehdejšího internetu ve snímku V síti, průkopnické hnutí #metoo nebo, a na ni bych chtěl obzvlášť upozornit, nedávnou kauzu OF modelky vykořisťované odporným byznysem agentury Adama Kajumiho (převyprávěno také ve Vinohradské 12). K těmto záslužným počinům přibyl další, pro někoho možná ani ne tolik závažný či překvapivý, avšak pro mě převratný a dlouho postrádaný.
Jsem poměrně věrným posluchačem stanice Českého rozhlasu Radia Wave, kde se kromě zábavních pořadů a oddechové radiožurnalistiky nezřídkakdy věnují i hlubšímu ponoru do temných zákoutí tuzemské každodenní reality. V minulém týdnu jsem tak narazil na minisérii Zobrazeno novináře Lukáše Houdka (odkaz na Spotify zde, odkaz na MujRozhlas zde). Ten po mnohých projektech dokumentující (nejen) český rasismus zaměřil svou pozornost na fenomén, se kterým má zkušenost valná část české společnosti. Když vám do chatu nebo na email přijde nevyžádaná fotka penisu cizího muže.
Na rovinu: ač to na první pohled může přijít i třeba úsměvné, radosti neočekávané d*ckpicy spíš nerozdávají, naopak. Podle dotazníkového šetření, které zmiňuje psycholožka Kateřina Potyszová z Národního institutu duševního zdraví, má s nimi zkušenost každý šestý Čech. A většinou s sebou tyto d*ckpicy nesou negativní emoce. Jedna z respondentek uvádí naštvanost či zklamání, zvlášť pokud je od člověka, kterého znáte. „Že jsem (pro něj, pozn. red.) jenom blbá holka, kterou chce někdo op*chat“ uvádí svůj pocit, jenž se s její zkušeností pojí. Podobné emoce mají i jiné ženy: „Bylo to pro mě strašně šokující. A cítila jsem se vždycky potom hrozně taková špinavá. Když mi to někdo poslal, tak jsem to okamžitě zavřela, odešla jsem z toho počítače. Ale nikomu jsem se s tím nesvěřila, nerozuměla jsem tomu, dostala jsem i svým způsobem strach.“
Značně nepříjemnější pak jsou situace, kdy odesílatele delší dobu příjemci*kyně znali*y, například skrz pracovní poměr. „V tu chvíli to totálně překlopilo ten (mentorský, pozn. red.) vztah, který jsem si myslela, že s tím člověkem mám, protože já jsem to tehdy brala tak, že ten člověk mě podporuje, že opravdu v životě něco dokážu a pak samozřejmě se člověk cítí využitej, zneužitej a úplně to překlopí to přemejšlení o tom, co se stalo do tý doby…“ Podobně nepříjemné vzpomínky má i jeden z dotazovaných mužských adresátů: „Tak jsme se tomu nejdřív jako s kolegou zasmáli a potom během dne se mi z toho udělalo úplně zle, že to je jako nechutný a že co mi to vlastně ten člověk udělal, že mi zasáhl do mé integrity.“
Současným nastavením mainstreamové diskuse o sexualizovaném násilí pak u některých může fotka penisu ve zprávách vyvolat nejen nepříjemné emoce, ale i pocit svého provinění: „Já jsem totiž myslela, že se to neděje; že jsem to jako jenom já a že jsem opravdu někde zavdala příčinu…. Že jsem někde něco udělala špatně.“ Možnost odesílatelova spletení se, kam fotku svého přirození zasílá, je také častou domněnkou příjemců*kyň, ze které ale profitují sami odesílatelé, když v následující konverzaci mohou navodit atmosféru, kdy případný diskomfort si způsobil sám příjemce*kyně zobrazením inkriminovaného snímku. Rád bych proto v tento moment zopakoval jednu velkou pravdu – oběti vinu nést nemohou, tečka. Nevyžádané d*ckpicy nejsou OK a nelze je tolerovat jako běžnou součást obsahu zpráv.
Najít pochopení pro odesílatele d*ckpiců se tedy může zdát nemístné. Přitom porozumění tomu, co svými aktivitami sledují, je klíčové pro cílenou pomoc, kterou by i oni*y měli*y obdržet. Nejčastějším důvodem rozesílání d*ckpiců není ani tolik zvrácené vyjádření pocitu nadřazenosti a moci nad příjemstvem, ale svého druhu forma flirtu, uvádí psycholožka Leona Šímová ze Sexuologického ústavu VFN. Odesílatel tak projevuje svůj zájem o danou ženu či muže a častokrát i očekává, že dostane zpět erotické snímky druhé strany.
Tuto reciprocitu popisuje i další z respondentek: „Dřív (ve 12 až 13 letech, pozn. red.), když jsem si zakládala sociální sítě, se mi dost často stávalo, že mi normálně do zpráv přišla žádost s tím, že se mi týpek ani nepředstavil, ale poslal rovnou třeba tělo nebo právě d*ckpic a chtěl ode mě, abych poslala zpět něco; když on, tak i já.“ Mezi další časté důvody takového počínání patří snaha o vzrušení protějšku či snaha o naznačení atraktivity a přitažlivosti adresátstva. S takovými názory dotazovaných se však Houdek nesetkal, naopak, focené penisy jim spíše připadaly sexuálně nepřitažlivé až nevzhledné. Novinářka Hana Vacková připisuje tento fakt i velmi často nezvládnutým fotografickým kvalitám těchto snímků, jež postrádají poutavost danou i úhlem nafocení, neřešeným nasvícením či nevhodnou volbou prostředí. Považte, fotka penisu nad záchodovou mísou má ke smyslnosti hodně daleko.
Proč ale tedy odesílatelé volí tuto formu námluv, když v reálném světě nefunguje? I přes mylné domněnky, že chtějí adresátstvu psychicky ublížit, je totiž tento způsob sexuálního chování celkem běžný v pornografii. Laciné scénáře, kdy muž omylem pošle atraktivní ženě fotku svého přirození a skončí nakonec vzájemnou souloží, nejsou vzácností. Tento důvod nastiňuje i fakt, že více než 90% české populace sleduje (pravidelně či nepravidelně) pornografii, což potvrzuje i psycholožka Potyszová.
Podle novinářky Apoleny Rychlíkové z PageNotFound tak dochází i k situacím, kdy některé děti z nejmladší generace jsou v sexuálních otázkách doslova vychovávány erotickými nahrávkami, a to v průměru od 11 let dítěte. Bohužel to je zároveň věk, kdy ani ve škole, ani v rodině nejsou často vůbec vysvětleny četné problémy, které pornografie obsahuje, především pak nereálnost a odtrženost od skutečného světa, nepřirozené chování a v zásadě silně znepokojující obraz žen, které jsou údajně submisivní, nechají se lehce stáhnout do postele a užívají si i sex, ke kterému nedaly souhlas či explicitně k němu byly dotlačeny násilím. Nehledě na fakt, že se začínáme v nezanedbatelné míře potýkat se závislostí na pornu a deformací sexuálního chování některých uživatelů*ek.
Další z důvodů, který mě osobně napadá, proč by se někdo mohl uchýlit k takovémuto způsobu „pudového páření“, je dlouhodobé sexuální neuspokojení a nedostatek milostných vztahů. Obzvlášť tuto situaci v kritické podobě tuším na druhých stupních základních škol a na středních školách. Tato nenaplněná životní potřeba může později přecházet až do pochopitelné frustrace a místo budování vztahů konvenčními způsoby mohou sáhnout rovnou po d*ckpicích. Jak však zmiňuje psycholožka Šímová, dochází tak k přeskočení hned několika fází milostného poměru, který standardně začíná verbální i neverbální komunikací a až další gradací postupně smiřuje k intimnímu sblížení.
Při bližším zaostření na tento názor by člověk mohl i najít další potenciální vysvětlení, proč d*ckpicaři nefotí např. obličej nebo hruď, ale objektiv sklouzává mezi nohy. Podle psycholožky Šímové mají muži častokrát specifický vztah ke svým genitálům, je to jejich pýcha, dodává jim důstojnost. Na druhou stranu mám ale dojem jakési zaměnitelnosti vzhledu penisu, myšleno tak, že na rozdíl od tváře nelze mužský pohlavní úd tolik vnímat jako unikátní „identitární poznávací značku“. Což je tak trochu vůbec zvláštní a pravděpodobně nemístná myšlenka, možná i vysvětlitelná specifitou rozpoznávání obličeje. Nicméně, spousta mužů v sobě nese určitou hrdost na své přirození, a proto pak mohou při snaze o navázání vztahu s neznámou ženou vsadit na svou „nejcennější“ věc; byť to má blíže k jakémusi digitálnímu exhibicionismu než k romantickému svádění.
Houdkovi se podařilo uskutečnit rozhovor s jedním mužem, který v minulosti své nevyžádané d*ckpicy hojně šířil. Ten pod vlivem vzrušení z alkoholu rozesílal fotky svého přirození různým mužům, včetně těch, kteří s ním chodili do hospody. Jak sám konstatoval, končilo to zpravidla fiaskem a nadávkami. Autor minisérie se však pokoušel oslovit i další zasílatele; ti však navzdory přímým důkazům dokonce své jednání popírali a nechtěli se o ničem bavit. Mně to přijde velká škoda; je pak hodně těžké jim porozumět…
…Stejně tak mi přijde těžké porozumět rozpoložení mladých mužů, kluků, ve středoškolských letech. Nemyslím teď d*ckpicaře, ale vůbec dokázat se vžít do náhledu na svět náctiletýma očima. Protože s vysokou školou v krvi to už moc paradoxně nedokážu ☺. Avšak poznatky, se kterými přišla Adéla Svadba z PageNotFound popisující misogynní postoje mužů (včetně těch velmi nízkého věku) na herních serverech jsou alarmující. I právě z nich jsem vycítil jakousi nutnost tento článek napsat, ne z potřeby moralizování „malých tateů“, ale snahy doručit zvěsti o sounáležitosti, pomoci a možná vybudit i trochu mužské sebereflexe. Je to opravdu neskutečně těžké být v dnešní době pro všechny tím „dobrým chlapákem“, o to víc se jedná o velmi dobrý námět k vytvoření nového etalonu netoxického všeobjímajícího (a napříč muži přijatelného) mužství, které jiným neubližuje ani jiné neomezuje, ale pomáhá a buduje fungující kolektivy.
Z tohoto soudku, až se budete toulat po stránkách Radia Wave, bych ještě upozornil na jeden zajímavý pořad a sice Audioknihy Radia Wave, kde každý měsíc přistává jeden žhavě aktuální titul načtený ve velmi poutavé podobě. Na červen si nachystali novelu Lover / Fighter hudební publicistky Kristiny Hamplové, která s trochou autofikčnosti vypráví o divokém dospívání na maloměstě poblíž Prahy. Poznámka pod čarou: svou drobnou investigativou a analýzou textu tipuji Řevnice nebo Dobřichovice. V tomhle příběhu se zkrátka „surovosti, chlastu a násilí“ nevyhnete.
Zásadní mi v tomto momentu ještě zbývá zmínit, jak na nevyžádané d*ckpicy reagovat. To se samozřejmě odvíjí od emocí, které v nás způsob odesílatelova chování vyvolá. Je dobré si i zkusit pojmenovat prožitky, doporučuje psycholožka Šímová. Podle nich se pak můžeme rozhodnout třeba profil zablokovat, vyslovit odesílateli jedno rázné NE nebo uživatele na sociálních sítích nahlásit. Přisvědčuje i lektorka moderní sebeobrany Jasmína Houdek, jež radí dát d*ckpicaři najevo svůj nesouhlas v podobě krátké odpálkovací věty. Stejně tak je dobré svůj zážitek sdílet s blízkými lidmi, nedržet to v sobě, pokračuje lektorka Houdek. Jedním dechem však dodává: “Ten útok na nás netrvá jenom v ten moment, kdy koukáme na ten d*ckpic, ale trvá i tehdy, když nám okolí říká ‚Ježišmarjá, vždyť je to jenom p*ro, těch ještě uvidíš…‘ Můžou to lidi shazovat, můžou se posmívat, můžou to znevažovat, a to je ale taky forma násilí.“ To může vést až k vzniku úzkostí, poškození zdravého sebevědomí nebo silného narušení vlastních vztahů. I proto je velmi důležité mít za sebou člověka, který nás neshodí, ale podpoří.
Je však velmi zarážející, kolik lidí je schopných bagatelizovat sexualizované násilí (!), mezi nějž bych bez ostychu zařadil i nekonsenzuálního zasílání d*ckpiců. Připadám si pak, jako bych se vracel do devadesátek. Přitom pokud je do zasílání obnažených forografií (nudes), kam patří i d*ckpicy, zapojena osoba mladší 18 let, jedná se o nelegální aktivity spojené s výrobou, distribucí nebo držením dětské pornografie, upozorňuje autor minisérie. V případě, že je jedna ze stran již plnoletá, můžeme hovořit i o zneužití dítěte. Důvod k tomu je prostý: možné traumatizující dopady na lidskou psychiku jsou nepřekročitelné.
V závěru vyvstává ještě jedna klíčová otázka: jaká je současná situace okolo d*ckpiců na náchodském gymplu? Má upřímná odpověď: netuším a je to zároveň další z podnětů, proč tento článek píšu. Navíc, za středoškolských let jsem nebyl více konfrontován s fotkami cizích penisů, než jakou uvádím v úvodním otvíracím příběhu; stejně tak s jinými formami sexismu či sexualizovaného násilí. Uvažuji, že to možná byla šťastná souhra různých životních náhod či výsada mé role ve společnosti. Abych však takovéto dojmy potvrdil (případně vyvrátil), obracím se na vás, čtenářstvo školního blogu.
Pokud byste byli*y ochtni*y se svěřit se svou zkušeností s d*ckpicy anebo jinou formou nepříjemného sexuálního chování, byl bych velmi rád za anonymizované komentáře pod tímto článkem. A to ať vystupujete jako jakákoli strana: příjemstvo d*ckpiců anebo jejich autorstvo / šiřitelstvo.
Závěrem, ale nutno připomenout; pokud se potýkáte s takovými situacemi, které vás stresují, dělá se vám z nich zle apod., nezdráhejte se vyhledat pomoc (školní psycholožka, rodiče, kamarádstvo, pedagožstvo, linka bezpečí …). Znovu a provždy, nevyžádaný erotický obsah není v pohodě a neměl by být normalizován jako běžná součást komunikace na internetu, stejně jako další necitlivé až zraňující sexuální chování.
Tobiáš Mazura
PS. Pokud byste po přečtení článku nabyli silného znepokojení, v jakém státě to žijeme, doporučuji si spravit chuť poslechem podcastu o alespoň několika dílčích úspěších, když byl sněmovnou schválen balík různých opatření (Lex Anička, dětský certifikát, nepřijatelnost fyzického trestání dětí atd) a pokud projde senátem, přiblížíme se zase o krok k legislativě pro 21.století ☺.
PS2. Byl jsem dodatečně upozorněn na tento rozhovor s autorem Zobrazena, Lukášem Houdkem, který se v poslední době věnoval i pedofilii jakožto fenoménu, na který se ve veřejném prostoru nalepují prokazatelné dezinformace a lži. Svoji terénní práci v tomto případě zpracoval knižně s ilustracemi ToyBox.
Další zdroje, které by vás mohly oslovit:
- podcasty Vyhonit ďábla, Sirény, Hysterie
- platformy Druhá:směna, Konsent (hlavně IG), Heroine
- rapové duo HIHIHAHAHOLKY