V dnešním rozhovoru Vám představíme učitelku angličtiny a hudebky Lenku Hronkovou, která pochází z Náchoda a v současnosti bydlí na Klínku. V roce 2000, po studiu na Masarykově univerzitě v Brně, odjela jako au-pair na rok do USA a po návratu začala vyučovat v jazykové škole, odkud v roce 2003 přešla na naše gymnázium. Je jí padesát let, na což rozhodně nevypadá. Její oblíbená barva je bílá a má ráda číslo 23. K jídlu má nejradši těstoviny. Nejoblíbenějším skladatelem paní Hronkové je J. S. Bach. Její MBTI je ISFJ, se kterým se ztotožňuje. Měla jezevčíka Růžu, kterého později předala své mamce. Ta si pořídila ještě jednoho jezevčíka – Maggie, kterou často navštěvuje.
Jak jste se dostala k vyučování na našem gymnáziu?
Vždycky jsem chtěla být učitelkou, a jak jsem tady studovala, tak mě to sem táhlo zpátky. Na gymplu jsem zažila nejhezčí roky svého studentského života a byli jsme prostě dobrá parta. A tak jsem se šla jednou drze zeptat, jestli by tu pro mě nebylo místo. No a jsem tady.
Jak byste sama sebe popsala jako teenagera?
Já jsem byla taková oplácaná, nesebevědomá buchtička, ale zároveň spolehlivá a kamarádská. Byla jsem typ člověka, za kterým všichni chodí a říkají mu své problémy. Myslím si, že jsem byla docela oblíbená – takovej pohodovej knedlík. Člověk se v tomhle věku občas napije, rád se uvolní nebo něco zkusí, ale že bych dělala nějaký průšvihy? To ne. Ale zase že bych byla úplně hodná holčička, to taky ne. Prostě takový ten střed.
Jaké byly a jsou vaše koníčky?
Já jsem taková stará konzerva. Máma mě furt vyháněla ven, ale já nesnáším sporty, jsem na to úplně levá. Už od dětství strašně ráda čtu. Zbožňuju detektivky, hlavně od Václava Erbena. Moje nejoblíbenější kniha, i když to není detektivka, je Co život dal a vzal od Betty MacDonaldové. Taky hrozně ráda zpívám, hraju na piano a… povaluju se *smích*.
Jste ředitelkou každoročního festivalu Prima sezóna. Co je na tom nejnáročnější?
No, po dvou letech jsem podala rezignaci, protože bych to časově nedala. Byla to velká čest se toho ujmout, ale organizování mě dost vyhořelo. Navíc je to nevděčná práce. Celkově je to ale zajímavé – workshopy, divadla, muzika… A ty bezvadný lidi, co se do toho zapojili a přinášeli tak krásnou energii… To vám hodně dá, ale taky hodně vezme.
Zpíváte v náchodském pěveckém sboru Hron. Jak to celé začalo? Co nejraději zpíváte? Míváte trému před vystoupením?
Ve sboru jsem už pět let. Pan Čejp mě dlouho lákal, a tak jsem nakonec kývla. Nejradši mám čtyřhlasý zpěv, ale byla bych ráda, kdyby se Hron posunul k něčemu modernějšímu. Už se mi tam podařilo protlačit Morriconeho Nella Fantasia nebo něco z muzikálů, ale je tu problém s angličtinou, protože tam máme i starší zpěváky. Co se týče trémy, tu mám vždycky. Musím mít v ruce noty a zároveň cítím zodpovědnost za to, aby divák dostal to nejlepší.
Angažujete se v politice, konkrétně v zastupitelstvu Náchoda jako nestraník. Jak jste se k tomu dostala? Jaká je Vaše funkce?
Pan Birke mě oslovil, protože jsme se často potkávali na různých akcích. Jelikož mi to přišlo jako skvělá zkušenost a řídím se mottem otevřená mysl, šla jsem do toho. Kromě toho jsem i radní, což znamená, že každých čtrnáct dní schvalujeme požadavky, co se má v Náchodě udělat, například opravit chodník. Je to ale nevděčná práce, a proto plánuji odejít. Každý si myslí, jak je to jednoduchý, ale ono to tak není. Proto si myslím, že by si měl každý zkusit být v radě nebo v zastupitelstvu.
Na Facebooku jsem se dočetla, že jste dokonce oddávala.
Dokonce už šestkrát! Třeba o prázdninách paní profesorku Felklovou. Nejradši na oddávání mám polibek na konci, protože když řeknu: „Vyměňte si prstýnky a první manželské políbení.”, prstýnek jim nikdy nejde nandat. Ve všech šesti případech si zapomněli dát pusu a já jim pak musela připomenout: „No a teď tu pusu, jinak to nebude platit.” Takže to je hrozně krásnej okamžik.
Je něco v britském či americkém školním systému, co byste uvítala i v tom českém? A naopak – existuje něco, za co jste ráda, že se v našem školství nevyskytuje?
Strašně se mi líbí, že tam děti mají školu až od devíti. Na druhou stranu si říkám, jestli nejsou moc skleníkově zaměřený, protože mají většinu kroužků přímo na kampusu, takže mě trochu děsí, že jsou ve škole až do pěti. U nás bych změnila, ať se každý přezouvá, jak chce. Vadí mi, že vás musím hlídat, jestli jste přezutí, nebo ne. Potom bych třeba úplně odbourala známkování. Mně stačí, když máte trojku – pro mě to znamená, že o tom máte všeobecný přehled.
Jaké jsou Vaše silné stránky a v čem naopak trošku pokulháváte?
Jsem dobrý posluchač a dokážu vyjít s každým. Také jsem tvrdohlavá – když se do něčeho kousnu, tak to prostě dám. Vůbec si ale nevěřím a taky neumím říkat ne. Já jsem takový ten typický people pleaser. Říkat ne se teprve teďka v těch padesáti učím. Proto jsem konečně schopná říct ne Prima sezóně.
Dáte nám nějaké moudro?
Dám, holčičky, nemíchejte alkohol. Holčičky by vůbec měly pít s mírou, protože není nic škaredějšího než opilá holčička. Na to mixování jsem přišla ze zkušenosti, to nedělejte, to pak není pěkný ráno. Většinou ani ta noc není pěkná. Takže nemixovat alkohol, to je dobrá rada.
🎄VÁNOČNÍ OTÁZKY🎄
Jaký vánoční dárek, který jste kdy dostala, Vám udělal největší radost nebo naopak zklamal?
No to bylo úplně strašné, já jsem toužila po gramofonu, protože mám z dětství spoustu desek, a dostala jsem fén. A ještě takový, co se nedá ani uzvednout, já nevím, co ten můj chlap slyšel (asi gramofén :)). No a nejlepší byl diamantový prsten od manžela. To mě tenkrát dostalo.
Máte oblíbený druh cukroví?
Asi vanilkový rohlíčky, ty mám hrozně ráda, prostě ta vůně, ta vanilka, to je klasika.
Co si přejete k Vánocům?
Já letos nic nepotřebuju, mám všechny hudební nástroje, co jsem si přála, i svůj vysněný otamatone. Navíc si své sny plním průběžně. Ale přeju si, abychom byli všichni zdraví. A hlavně aby byly dlouhý prázdniny! Třeba i uhelné by mohly být… *smích*
DIVÁCKÉ OTÁZKY
Maturita z hudebky – Jak probíhá? Je těžká? A je nutnost zahrát na hudební nástroj?
Kočičky, je těžká jako každý jiný předmět. Je to vlastně hudební dějepis. Hrát na nástroj ani zpívat nemusíte, je to jen taková třešnička na dortu. Zkouška začíná hudební ukázkou, která vás do toho vtáhne, a pak začnete povídat o tom, co jste si vytáhli. No a na závěr je to hraní. Takže když je to třeba mezi jedničkou a dvojkou a student hezky zahraje, dáme mu jedničku. Ale klidně můžete maturovat z hudebky, i když na nic nehrajete.
Chybí Vám Vaše bývalá třída?
Ano, chybí, ale ne tolik, protože mám štěstí, že tady ještě pořád jsou. Potkávám je a všichni se na mě usmívají a zdraví. Dokonce i kluci, co mi dřív přišli jak bubáci, mě neignorujou. Budou mi chybět, až odejdou úplně.
Co říkáte na pedagogický sbor? Podělíte se s námi o nějaké učitelské tajemství?
Já miluji paní učitelku Felklovou, proto s ní jezdím na všechny výlety. Jinak musím říct, že mám kolegy ráda – není tady nikdo, kdo by mě fakt štval. Jinak co se týče toho tajemství, kromě toho, že si studenti povídají o učitelích, i my učitelé si povídáme o studentech. My vás totiž rádi drbeme, protože jsme taky jenom lidi a máme své problémy, i když si myslíte, že jsme něco jiného. Takže takový poselství: chovejme se k sobě jako lidi.
Tímto poselstvím končí první rozhovor tohoto školního roku. Oznamuji vám, že se počínaje tímto rozhovorem mění složení autorů a místo Zuzky Papežové nastupuje studentka kvinty A Rihana Kürthy. Stejně jako Zuzka, tak i my se s vámi, milí čtenáři, pro teď loučíme a doufáme, že se vám rozhovor s učitelkou plnou neutuchající pozitivní energie líbil. Děkujeme za přečtení rozhovoru a sledujte nás na Instagramu redakce a blogu Studentské zákoutí i nadále!
Vlastička a Rian 🙂
