V dnešním rozhovoru si představíme našeho pana školníka Ladislava Mertlíka, který na naší škole působí již devatenáctým rokem. Je mu šedesát osm let a bydlí v Náchodě, odkud také pochází. Na střední školu chodil do Malých Svatoňovic, kde se vyučil klempířem, čímž se také nějakou dobu živil. Preferuje tlumené, nevýrazné barvy. Sice nemá oblíbené číslo, zato jeho nejoblíbenějším jídlem jsou burášky – bramborové placky ve tvaru čtverečků dělané na kamnech a zalité mlékem.
Ladislav Mertlík
Jak jste se dostal k práci na našem gymnáziu?
Jak jsem předtím dělal klempířinu, tak jsem pracoval soukromě. V padesáti jsem se chtěl nechat zaměstnat, abych měl nějakou penzi. Dozvěděl jsem se o výběrovém řízení tady na škole, byl jsem na pohovoru u ředitele a vybrali mě.
Jak byste sám sebe popsal jako teenagera?
V patnácti jsem si udělal řidičák a každejch čtrnáct dní jsme jezdili na zábavy po okolí. Sice jsme byli takoví divočejší, ale žádný velký bordel jsme nedělali. Taky jsem jezdil na Pionýru (motorka, pozn. red.) a v devatenácti nastoupil na vojnu.
Jaké byly a jsou Vaše koníčky?
Už v mládí jsem se věnoval modelaření. Dělal jsem letadla, konkrétně větroně. Taky mám veteránské motorky. Oběma věcem už se ale nevěnuju. Před vojnou jsme ještě jezdili se sousedem na plachetnici, teď jezdím na takové větší.
Jaké jsou Vaše silné stránky a v čem naopak trošku pokulháváte?
Myslím, že jsem docela šikovný. Dokážu opravit spoustu věcí, i když mi to někdy chvíli zabere. Jinak se nepouštím do něčeho, co neumím.
Máte nějakou fobii?
Spíš ne. Na pavouka ani švába dole v kotelně se nebojím šlápnout.
Jaké je Vaše životní motto?
Všechno bude, ale my nebudem. Tím se řídím odjakživa.
S kým ze školy si nejvíce rozumíte?
S Honzou Eflerovým, s tím hodně dělám. S Daliborem a Pepou Zikmundovým taky vycházím dobře. Jezdili jsme spolu na vodu. To byla paráda. Na to vzpomínám. A pak ještě s Honzou Ježkovým, s ním jezdím to Rumunsko.
Jaké to v tom Rumunsku je?
Poprvé jsem tam byl před patnácti rokama. Jeli jsme do těch českých vesnic v Banátu, kde všichni umí perfektně česky. Navštívili jsme Gerník a střediskovou vesnici Eibenthal, kde je jediná česká škola. Mají tam i hospodu, takže ta vesnice trochu žije. Vloni jsme jeli do města jménem Turda, kde jsou solný doly Salina Turda. Holky, to stojí za to. Přijde se tam na balkon pod strop a pod tebou je devadesát metrů. Prostě čumíš. Ještě jsme byli na Transalpině, to jsou ty silnice – serpentiny. Ještě je Transfagarasan, to je to samý, akorát vyšší. To bych chtěl ještě vidět. Letos tam snad pojedu. Většinou jezdíme v termínu, kdy tam je Honza, a tam se s ním spojíme. Ty hory tam jsou krásný. Ve dvou tisícech metrech se tam pasou ovce. Není tam ani živáčka.
Kde byste chtěl být za 10 let? Máte nějaký svůj sen?
To, že si skočím padákem, jsem si už splnil společně s Daliborem Víchem a Honzou Ježkem, ale mým snem je si skočit i letos. No a za deset let bych chtěl bejt doma v důchodu, živý a zdravý.
Chtěl byste bydlet ve škole, jako bydlívali školníci dříve? Tady v redakční místnosti prý školník dřív bydlel.
Rozumíte, já bych tady asi bydlet nechtěl. Bydlím doma v baráčku, a kdybych bydlel tady, musel bych platit nájem. A když jako školník skončíš, tak tě z toho bytu vyhodí, že jo, a kvůli tomu stejně musíš mít nějakej byt. Takže by mi to nevadilo, ale asi ne.
Proč se třídy na noc zamykají?
Už to tak bylo, když jsem přišel. Zamykají je uklízečky. Vemte si teďka, jak je ta aula, kolik lidí sem může jít volně, pak pronájmy tělocvičny nebo různé kurzy. Každou chvíli tady něco je.
Jakou roli budete mít při té velké přestavbě školy, která je v plánu?
Já budu asi spíš k ruce – ukážu, co kde je, ale určitě s tím nebudu mít nic moc společného, budu dělat furt svou práci. Na přestavbu tady bude ta firma.
Máte k tomu nějaké bližší informace?
První etapa byly ty nový okna. V červnu by se mělo pokračovat. Forejt bude tam, co je kantýna, a ta bude dole v kotelně. Ještě tam bude klubovna, kde si budou moct studenti sednout. Taky budou nový záchody, jak je chodba s lyžema. Vzadu na dvůr to bude volně přístupný, tak si vemte, co se tam bude večer dít. Počítače budou dole, jako to je o patro výš. V chemii se mají předělávat laboratoře. Budou nový podlahy, topení, voda, elektrika, všechno nové. Učilo by se jako při COVIDu – doma nebo by se chodilo na fučikárnu (na Základní školu T. G. Masaryka Náchod, pozn. red.). Ale to jsem jenom zaslech’.
Co ve škole děláte o prázdninách?
Vemu si dovolenou, ale i o prázdninách děláme. To je vždycky nejvíc práce. Děláme prostě větší opravy, nějaký řemesla, co je potřeba.
Máte rád Pata a Mata? Ztotožňujete se s nimi někdy?
Když to je v televizi, rád se podívám. A taky se mi někdy něco nepovede, takže si připadám jako Pat a Mat. Pak si říkám: „Ty blbče…“. Teďka v poslední době dobrý. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Měl jste někdy nějaký trapas nejen ve škole, který Vám do teď utkvěl v hlavě?
Když jsem sem nastoupil, byly tady mladé profesorky. Jenže já si myslel, že to jsou studentky. Hlídal jsem, jestli jsou děti přezutý, a protože ony přezuté nebyly, poslal jsem je se přezout. Naštěstí se tomu smály.
Jak vypadá Váš typický den ve škole?
Jaká je Vaše pracovní doba?
Moje pracovní doba je od šesti do dvou. Pokud je ráno sníh, musím zamést před vchody. Pak odemykám třídy. Do osmi hodin sedím v kabinetě a chodím otevírat skříňky. No a pak dělám to, co je ve škole potřeba, a spravuju, když něco nefunguje, chodím dělat nové klíče od skříněk, občas zajdu na poštu, do knihovny pro knížky, opravuju protékající vodu a ucpané záchody, měním žárovky, věsím nástěnky, opravuju kliky, zámky… Pak mám ještě udělenou pracovní dobu, kdy musím během večera zkontrolovat, jestli je škola zamčená.
Jak jste spokojen se svým kabinetem?
Stačí mi a je tam klid, takže v pohodě. A když přijede nějaký zboží, třeba toaleťáky (to je každej den nebo obden), tak to je hnedka u toho.
DIVÁCKÉ OTÁZKY
Jaká je Vaše nejoblíbenější místnost ve škole?
*pousmání se* Dole v klubovně (kutloch, pozn. red.) se scházejí profesoři vždycky před Vánocema. Tam se mi líbí. Tam je taková pohoda. Uklízečky by taky mohly přijít, ale nechodí tam. Pak tam je Zelí cup.
Účastníte se Zelí cupu?
Ne. Nebo jako někdy jsem jako porotce. V porotě je ten, kdo nemá zelí. Ochutnáme osm, deset vzorků, musíš bodovat a pak už nevíš, jak to máš bodovat. Letos to vyhrál Libor Slavíků, Efler byl druhej, třetí Matěnová, Polák asi čtvrtej. Osm vzorků bylo. Dělá se to koncem listopadu, začátkem prosince.
Co nejkurióznějšího a největšího jste kdy opravoval?
Velkejch věcí tady není tolik na opravování. Jednou mi volali nějaký kluci, že se nemůžou dostat ze školy, protože nefungují dveře. Druhej den jsem ty dveře vyndal z pantů, abych to otevřel. Předtím tady byla bába na pronájem a ty dveře zamkla. Mě vůbec nenapadlo, že by mohly bejt zamknutý, protože se nezamykají. Myslel jsem, že se to podělalo. Byla to dřina jako hrom a pak jsem zjistil, že jsou jen zamčený.
Co si myslíte o přezouvání studentů?
*smích* Copak si o tom mám myslet, neuhlídám to, ale snažím se. Radši budu, když se budou přezouvat. V zimě nanosíš v botách ten bordel a vemte si, jak to pak ve třídě vypadá, když roztaje ta s*ačka. Uklízečky pak mají víc práce. V létě děti choděj’ v těch kristuskách, tak to ani nepoznáš, jestli jsou přezutý, nebo ne.
Proč jste tak nonšalantní?
Já nevím, co to je.
Nenucený, lhostejný, ležérní, bezstarostný.
To bych se z toho tady musel zbláznit, holky. Kdybych se měl se vším rozčilovat, tak už by mě dávno kleplo. Taky byly doby, kdy jsem se rozčiloval, ale to už přešlo. To se vycvičíš.
Děkujeme Vám za dočtení rozhovoru s panem školníkem a těšíme se na Vás zase příště! Budeme rády, když nás budete sledovat i na blogu a sociálních sítích :).
Vlasta Suchá, Rihana Kürthy