13. kabinet Štěpána Macury

První středoškolská pedagogická štace učitele češtiny, dějepisu, zeměpisu a dramatické výchovy Štěpána Macury se datuje do roku 2002. Ještě před naším gymnáziem vyučoval v ZUŠ Náchod hraní na zobcovou a příčnou flétnu. Před 49 lety se narodil v Náchodě, dnes už žije na Jizbici, nicméně je podle svých slov „celoživotní a hrdý Náchoďák“. Studium na UHK – češtinu a dějepis – si v posledním roce zpestřil ještě zeměpisem. Nejradši má fialovou barvu a pochutná si na lososu pečeném v troubě. Jeho nejoblíbenější divadelní hrou se stal Strýček Váňa od Antona Pavloviče Čechova. Domů se kromě své rodiny může těšit na pagekony řasnaté (ještěrky). V testu MBTI mu vyšlo ENFP (Aktivista).

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
První, na co si vzpomínám, je, že jsem chtěl být popelářem. Koukal jsem se na to, jak popeláři provádějí svoji práci a strašně mě to bavilo a chtělo se mi to hrozně dělat. A pak jsem si uvědomil, že jsou popeláři, kteří jsou fakt dobří a dělají to skoro „artistně“ a je to fakt taková choreografie – tanec s popelnicí. I v tomto může být člověk mistr. Učitelství bylo vždycky jedna z možností a na gymplu jsem hodně přemýšlel o novinařině vzhledem k Doutnáku.

A kdybyste nebyl učitelem, čím byste byl?
To je těžký. Možná že ta novinařina by mě bavila, ale nechtěl bych být nic jinýho, než jsem teď.

Jak byste sám sebe popsal jako teenagera?
Myslím si, že jsem byl docela bezproblémový. Mírně zakomplexovaný, protože s holkama mně to moc nešlo. A byl jsem takový hledač, měl jsem hodně nejasno v tom, kam to se mnou půjde.

A co Vaše minulé a současné koníčky?
Moc se to neproměnilo, vždycky jsem objevoval nové věci a je strašně málo věcí, které bych nějak opustil, spíš se přidávaly. Muzika, čtení a divadlo mě bavily vždycky. Už nehraju v žádném uskupení, občas si zahraju jen tak pro sebe nebo když je příležitost hrát s někým u ohně. U divadla jsem býval jenom jako divák. Jediný, co teďka dělám mnohem méně intenzivně než dříve, je focení. Už na to nemám vůbec čas ani prostor. Nyní se nejintenzivněji věnuju divadlu.

Kde berete inspiraci na Vaše geniální outfity?
A to myslíte úplně seriózně, nebo to je spíš ironie?

No, tak napůl. *smích* Ne, zajímalo by nás to jako vážně.

*smích* Vlastně nevím. Nějak o tom zásadně nepřemýšlím. Jenom si uvědomuji, že mě v jeden čas začaly v životě chybět barvy. Měl jsem potřebu to začít používat, ale spíš pro svůj pocit. Není to žádný promyšlený koncept.

Proč jste zvolil slaměnou izolaci Vašeho domu a jaké to má výhody a nevýhody?
Za tohle do značné míry může moje žena, protože to je systematická botanička a má k tomu strašně blízko. Když jsme přemýšleli o tom, že bychom chtěli bydlet ve vlastním, zvažovali jsme různý varianty a tohle nám nakonec přišlo dobrý v tom, že to je ekologický materiál, po kterém by tady zůstaly jen kabely a základová deska, všechno ostatní jsou přírodní materiály. Z té slámy se dá postavit normální dům, není to vůbec poznat. Pak je to úsporný tepelně, protopíme strašně málo energie. Je tam příjemný klima. Tím, že sláma snese strašně moc a hlínou se dá spousta věcí napravit, skryje se cokoliv, co není úplně přesné nebo ideální. Cenově nás to tenkrát nevyšlo o moc levněji než standardním způsobem stavěný dům.

A kde jste sehnali tu slámu?
Na to fungují firmy, který to jsou schopný postavit. Dohodnete se s nějakým zemědělcem, který má starou německou balíkovačku, a ten to nabalíkuje.

A má to nějaké nevýhody?
Jedinou nevýhodou možná je, že ten dům se může zvenku jevit trošku větší než zevnitř, protože ta stěna s tím balíkem má velký objem. Není to jako tenká cihla, která má třicet čísel. Každopádně doporučuji, nešel bych do ničeho jiného.

Přesuneme se k DREJGu. Jak dlouho už ho vedete a co Vás k tomu přivedlo?
Já to dělám, protože to na mě trošku zbylo. Můj kamarád Petr Hašek tady založil divadelní soubor se spoustou mých přátel. Jelikož to byla strašně výjimečná generace, odešli to divadlo dělat do Prahy profesně. A protože jsem tam jako jediný zbyl, přišlo mi blbý to nedělat. Zkoušel jsem to a pak jsem chodil i na nějaké semináře, abych věděl víc. Nějak mě to začalo bavit a měl jsem za to, že to baví i děcka a funguje to.

Co Vás na DREJGu nejvíce baví?
Nejvíc mě baví to zkoušení, proces přípravy a hrabání se v textech. Jedna z metod, kterou používáme, je, že kradem, kde se dá, a něco z toho montujeme dohromady. Tohle kolážování, lepení věcí a hledání vazeb mě hodně baví. A navíc mě to strašně baví s děckama – zkoušet, co dokážou vymyslet a co se dá použít. Proces toho, než se to udělá, je pro mě mnohem důležitější a zábavnější než samotná hra.

Už nějakou chvíli na našem gymnáziu funguje Kulturní prostor AULA. Co Vás s panem Noskem a panem Havlíčkem vedlo k založení této scény?

Každý to vnímáme trošku odlišně, což je podle mě dobře, ale v něčem se naše názory samozřejmě potkávají. Máme pocit, že Náchod je trošku periférie, a proto tady chybí lepší a zajímavější kulturní nabídka. A jedna z věcí, kterou bych od toho strašně chtěl, je, aby ta AULA byla jeden z důvodů, proč se sem vy studenti budete vracet – abyste se potkávali se zajímavýma lidma. Mohla by to být motivace k tomu, aby ti nejlepší lidi z Náchoda neodcházeli.

A jak se podle Vás AULE daří?
Podle mě se AULE daří dobře, i když jsem si myslel, že to bude trvat dýl, než se to probere. To, co nás trošku limituje, jsou pochopitelně peníze, čas a spousta práce, která za každou akcí není úplně vidět. Byli bychom strašně rádi, kdyby se to časem přelilo spíš na vás na studenty, protože to je strašně dobrá životní zkušenost, která bude zajímavým bodem ve vašem CV.

Jak dlouho už AULA funguje?
Začátek je datovaný k 125. výročí školy. Tam se zrodilo to, že bychom chtěli, aby to žilo a fungovalo i pro širokou veřejnost. Tak jsme sehnali přes crowdfundingovou platformu Donio základní balík peněz a zkusili jsme to. Kdybyste ale věděli o nějakým bohatým strýčkovi nebo měli v záloze nějakého sponzora, který do toho bude chtít jít… *smích* AULA je postavená hodně na dobrovolnících, kteří z toho nic nemají, včetně nás. O penězích musíme hrozně moc přemýšlet a občas musíme hodit brzdu, která nás mrzí.

Jako student jste psal do Doutnáku. Jaké texty si ostatní studenti od Vás mohli přečíst?
Psal jsem o všem možným. Bavily mě rozhovory s lidmi, útvar Skůl ňůz nebo fejetonistický texty. Moje tehdejší třídní učitelka Hanka Misarová říkala, že z čehokoliv, co napíšu, vyleze nakonec fejeton. Rozsahově to bylo hodně podobné nebo někdy rozsáhlejší než dnešní VAJGL. Snažili jsme se udělat třeba šest čísel do roka. Bylo to trošku na krev, ale strašně nás to jako partu tří nebo čtyř kamarádů bavilo a možná díky tomu Doutnák fungoval hrozně dobře i v málo lidech. Ohledně prodeje to fungovalo podobně jako teď. Vždycky jsme dávali jedno číslo do městské knihovny, takže by tam měl být kompletní archiv.

Jaká byla paní učitelka Páchniková (dříve Misarová) jako třídní? Vybavíte si nějakou kuriózní příhodu?
Bylo to s ní strašně fajn. Tehdy byla o deset let starší než my, takže nám byla velmi blízko a měla k nám úplně jiný přístup, než na jaký jsme byli zvyklí ze základky.
Co se týče kuriózní příhody, vybavuji si, že jsme za doby Doutnáku spustili školní poplach. Tehdy nebylo standardem mít doma počítač, takže jsme to dělali ve škole, kde na nás musel někdo dohlížet, což byla většinou Hanka. A protože jsme tehdy ještě neznali ty technologie, občas se stalo, že tady začalo něco hvízdat. Ještě si vybavuji, že když jsme byli ve třeťáku, potkali jsme ji ve městě. Ona byla taková smutná, a tak nás napadlo ji pozvat do kina na film Tanec s vlky, na což přikývla.

Jak jste se dostal k vyučování na našem gymnáziu?
Celou dobu, co jsem byl na peďáku, jsem věděl, že chci učit tady na gymplu, jelikož jsem odtud odcházel s vědomím, že ty čtyři roky strávené tady byly nejlepší roky mého života. Ani výška to nepřekonala. Mám pocit, že jsem si sem pořád nacházel cestu – třeba jsem tady byl dost často s těmi divadelníky. Takže jsem svůj životopis poslal jen na tuhle školu.

Měl jste někdy nějaký trapas nejen při vyučování, který Vám doteď utkvěl v hlavě?
Jasně. Hned první hodinu jsem zmastil chronologii stuartovských panovníků v Anglii. Následující přestávku jsem si uvědomil, že jsem tam říkal úplné trotloviny, takže jsem se jim další hodinu omluvil a uvedl vše na pravou míru. Třída na to reagovala strašně dobře, protože mi na další hodině napsali na tabuli báseň, ve které se psalo něco v tom smyslu, že Karel nebo Kuba, to je jedno, a že to bude v pohodě.

S kterým kantorem si rozumíte nejvíce?
Nejvíc asi s Honzou Ježkem. Strašně mi pomohl, když jsem tady začínal. Díky němu jsem se tady strašně rychle začal cítit přijatý a měl jsem pocit, že jsem součást tohohle gymplu. Taky jsme toho spolu hodně zažili, třeba ježdění po balkánských horách. Kromě něj si dobře rozumím i se Štěpánem Noskem nebo s Péťou Půlpánovou.

Lákalo Vás někdy vyučovat na vysoké škole?
Asi ani ne. Mám pocit, že ten lidský rozměr tam není zdaleka takový, jako může být na střední škole, a to by mně strašně chybělo.

Jaké jsou Vaše silné stránky a v čem naopak trošku pokulháváte?
V kantořině je má silná stránka to, že mě to furt baví. A taky trošku doufám, že nejsem zlej. Slabá stránka, kterou si uvědomuji nejvíc, je, že jsem strašně nedůslednej. A to jak na studenty, tak na sebe. 

Kde byste chtěl být za 10 let? Máte nějaký svůj sen?
Vůbec by mi nevadilo, kdybych byl tam, kde jsem teď. Jedinej sen, který jsem měl a který se mi už splnil, je má rodina, za kterou jsem neskutečně vděčný. Co bych chtěl, aby v mém životě zůstalo, je schopnost nechat se překvapovat.

Dáte nám nějaké moudro do života?
Nebojte se dělat chyby.

DIVÁCKÉ OTÁZKY
Proč jste se nakonec nevydal kariérou muzikanta?
Nikdy bych to nechtěl dělat za peníze. A taky bych nechtěl, aby se to stalo rutinní záležitostí. Další věc je, že vlastně nevím, jestli jsem někdy byl tak dobrý, aby mě to mohlo živit.

Kdy vrátíte písemky z tercie (2020)?
Už bych s tím moc nepočítal. *smích* Občas se mi stane, že při reorganizaci mého koutu v kabinetu písemky odhalím. A pak si uvědomím, že už je to pasé. Nikdy se mi nestalo, že bych odhalil neopravené písemky, což mě štve, protože já jsem to fakt udělal, ale prostě…

Kolik slámy se nachází na Vašem domě na Jizbici?
Standardní balík měří 60 x 40 x 30 cm a těch balíků je tam zhruba 800 až 900. Můžete si to spočítat.

Zkusil jste někdy absinth s cukrem?
Ano, jednou v životě jsem měl to štěstí, že jsem mohl popíjet absinth, který se tady v Česku nesmí prodávat. Zrovna jsem měl brigádu u Náchodského deníku, kde jsem díky mezinárodní výměně potkal partu workamperů ze Švýcarska, kteří měli právě ten absinth s cukrem. Provedli takový rituál, při kterém používali hezkou lžičku s ornamentem. Nejprve se to nalilo do skleničky a pak se to přelilo přes kostku cukru, takže to potom mělo mléčnou barvu. Zažil jsem to pouze jednou v životě a znovu bych to nezkusil, protože se obávám, že by mi to tu vzpomínku zrušilo.

Sparta, nebo Slavia?
Vůbec nechápu, jak se v téhle otázce dostala Sparta na první místo. Je to nesmysl historický, sportovní, mravní a ještě i abecední.

Milí čtenáři, děkujeme za přečtení tohoto rozhovoru. Sledujte nás na Instagramu a Facebooku, ať jste mezi prvními, kteří vědí, kdo bude hostem dalšího 13. kabinetu!

Vlasta Suchá a Rihana Kürthy

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *