Kdo je slavným mužem? Albert Camus si roku 1946 zapsal do svého deníku, že je to „někdo, na jehož křestním jménu nezáleží“. To by Albert Camus řekl o svém příteli Jeanu-Paulu Sartrovi, než odeslal zásadní dopis později ovlivňující jejich přátelství. Dva francouzští spisovatelé, filosofové a kritici francouzské kolonialistické politiky, jejichž cesty se v mnoha ohledech velmi sblížily, ale jelikož nic netrvá věčně, také brzy po myšlenkových neshodách rozešli.
Albert Camus, se narodil ve francouzském Alžírsku na začátku 20. století. Vyrůstal v chudinské čtvrti, kde se již v mládí setkal s rasismem proti jeho přátelům a vrstevníkům arabského původu a vlivem francouzské vlády v tehdejší severoafrické kolonii. Vystudoval filosofii, kde se zajímal především o myšlení Friedricha Nietzscheho a Arthura Schopenhauera, kteří ovlivnili i jeho literární tvorbu. Věnoval se také studiu klasické literatury, nasměrované poměrně existencialisticky a nihilisticky, po vzoru Fjodora Michajloviče Dostojevského a Franze Kafky. Sám se sice za existencialistu nikdy nepovažoval, ale i tak je brán jako hlavní představitel tohoto směru
Stejně jako Albert Camus i Jean-Paul Sartre byl hvězdou literárních kruhů Paříže. Byl zastáncem existencialismu jako jeho přítel Albert Camus, ale zároveň i marxismu, což později vyvolalo spor mezi těmito dvěma francouzskými intelektuály. Jean-Paul Sartre vyrůstal v měšťanském prostředí a kvůli svému zrakovému handicapu se věnoval literatuře již od útlého věku, hledal v knihách “útěchu před nepřátelským světem”. Ačkoliv studium filosofie ukončil jako nejlepší ve svém ročníku, důležitějším momentem pro něj byl pobyt na francouzském institutu v Berlíně, kde se poprvé setkal s fenomenologickou filosofií G.W.F. Hegela, S.A. Kierkegaarda nebo Edmunda Husserla.
Albert Camus a Jean-Paul Sartre si v podstatě od začátku stáli v cestě. Oba byli vypravěči, dramatiky a esejisty, literárními a divadelní kritiky a později i šéfredaktory. Měli stejného vydavatele a oběma byla udělena Nobelova cena za literaturu. Albert Camus pociťoval nesmírnou vděčnost, když v roce 1957 přijal své ocenění. Jean-Paul Sartre v roce 1964 cenu odmítl a jak tehdy řekl “nejsem uražen, že Albert Camus dostal toto ocenění přede mnou”.
Mezi jejich další spojitosti patřil nepopiratelný zájem o ženy. Jejich postoj k nim byl sice poněkud jiný, ale oba muži vyhledávali raději ženskou než mužskou společnost. Jean-Paul Sartre, jak sám přiznal, byl spíše romantikem a od mládí měl v srdci Simone de Beauvoir, francouzskou feministku a teoretičku. Měli volný a otevřený vztah, se kterým oba souhlasili, protože Jean-Paul Sartre jen stěží odolával pokušení milenek. Jednou z nich byla spisovatelka Bianca Lamblin, nebo Arlette El Kaim, mladá Egypťanka židovského původu, kterou si později adoptoval jako dceru. Albert Camus byl milovníkem žen v pravém slova smyslu. Navštěvoval večírky, kabarety a strávil většinu nocí ve společnosti levných žen a kvalitního alkoholu. Jeho postoj k ženám se však zanedlouho změnil, jak se můžeme dočíst v jednom z jeho nejúspěšnějších děl – Cizinec.
Oba ambiciózní muži se poprvé osobně setkali uprostřed války, v okupované Paříži roku 1943. Camus se představil u příležitosti premiéry Sartrovy hry „Mouchy“. V té době se malá skupina umělců a filozofů, do níž oba patřili, pravidelně scházela v soukromých domech a v kavárnách Saint-Germain-des-Prés v srdci Paříže. Rivalita se však brzy nato objevila, dávno předtím, než byla veřejnost zasvěcena do jejich intelektuálních neshod. Konflikt, jak je již známo, měl často co do činění se ženami.
Z názorového hlediska šlo o to, že Albert Camus odmítal Sartreho přesvědčení o tzv. společensky odpovědné literatuře. „Dávám přednost společensky odpovědným lidem před společensky odpovědnou literaturou,“ napsal Albert Camus ve svém deníku. Jean-Paul Sartre, jako protektor anarchistických a ultralevicových proudů s tímto výrokem nesouhlasil. Zde se objevují první známky jejich politických rozdílů. Albert Camus se výrazně rozcházel s názory komunistické strany, jejímž byl roku 1934 členem, proto ji též co nejdříve opustil. Vypukla hádka, která se však zpočátku omezovala na relativně malou skupinu společných přátel obou mužů. Pokusy ospravedlnit obětování lidí pro vyšší ideál byly pro Alberta Camuse něčím nepřipustitelným.
Navázáním byl dopis, ve kterém Albert Camus napsal „l’enfer, c’est les autres“ neboli “peklo jsou jiní lidé”, bylo snadné si představit, že má na mysli svého vychvalovaného rivala. Jen několik měsíců po dopise, roku 1951, publikoval esej Člověk revoltující, která byla ostře kritizována Jeanem-Paulem Sartrem. To způsobilo veřejné pobuření, vzato v potaz Sartreho literární neúspěch v tomto období, kdy vydal pouze jediné dílo, jež nevzbudilo příliš velký ohlas.
Rozchod Alberta Camuse a Jeana-Paula Sartra roku 1952 byl signálem, politickým předělem. Po desetiletí lidé říkali: “Sartre nebo Camus? Máme doufat v lepší svět ve vzdálené budoucnosti za cenu přijetí státního teroru? Zdá se, že revoluční masová politika, kterou zastával Sartre ve jménu marxismu, tento kompromis obsahuje. Nebo bychom měli odmítnout obětování lidí pro ideál, jak to vyžadovaly Camusovy humanistické zásady?”
Sartre v otevřeném dopise poté napsal: „Milý Camusi, naše přátelství nebylo snadné, ale bude mi chybět,“ a obvinil svého bývalého přítele z „filosofické neschopnosti“. Zničil také téměř veškerou jejich korespondenci.Tito dva intelektuálové už spolu nikdy nepromluvili, i když nadále se sebou vzájemně nesouhlasili. O patnáct let později, po Camusově smrti, byl tehdy 70letý Jean-Paul Sartre tázán na svůj vztah s Albertem Camusem v rozhovoru pro film Moderní doba – Albert Camus byl „pravděpodobně můj poslední dobrý přítel“.
Navzdory tomuto sporu, jež spolu vedli po několik let, je nutno přiznat, že oba jsou stěžejními autory 20. století, jak pro filosofii tak i literaturu. Jejich díla se čtou a vydávájí dodnes a jsou v jistém slova smyslu stále aktuální.
Nikola Matějů
Zdroje: