Naprosté vyčerpání, únava, kruhy pod očima. Jako by člověk měl na obličeji obraz Lenina a pod ním vytesaný jeho citát: „Učit se, učit se, učit se.” Asi všichni známe ten pocit, kdy se po prázdninách začínají psát první testy. Už jsem si touhle etapou prošel za svůj život nejméně desetkrát a stejně mě nikdy nepřestane udivovat vynalézavost ze strany některých učitelů. No uznejte, dva měsíce má člověk klid, ani náhodou nepomyslí na iracionální rovnice a najednou se před ním objeví primitivní test s úplně triviálními příklady, které by vypočítali i žáci prvního stupně (tedy podle učitele). A to samé se opakuje v češtině, zeměpisu, angličtině, chemii, fyzice, no prostě skoro všude, kde si vymyslíte. To všechno v prvním měsíci po prázdninách, které se nám sice zdály tak krátké, ale při prvním testu zjistíme, že na zapomenutí toho, co jsme už uměli, byly dlouhé až až.
Od učebnice matematiky mě vyruší hlas z kuchyně: „Radši se pojď najíst, už tě z toho věčného čtení musí bolet oči.” Při pohledu na rybu, kterou máme k večeři, se začínám děsit toho, že bych měl znát její druh, čeleď, řád a třídu v několika různých jazycích, s dokonalou přesností znát názvy všech kostí, které mohu spolknout, určit chemický vzorec obsahu jejího žaludku. Zároveň nakreslit přesnou mapu, kudy ryba doplula až na můj talíř, a hlavně vypočítat rychlost a vzdálenost, kam by ryba doletěla, kdybych ji katapultoval rychlostí v do výšky h. Při této představě se mi začíná dělat špatně, rychle zhltnu několik soust ryby a s odůvodněním, že to sním později, odcházím do pokoje doplnit si svoje mezery ve vzdělání.
Říká se, že student musí vědět všechno, asistent vše, co je v knihách, docent musí vědět, kde jsou knihy a profesor, kde je docent (konečně jsem se dozvěděl, proč se učitelům na gymplech říká profesoři). Ale na druhou stranu, všichni naši milovaní pedagogové si museli projít podobným utrpením jako my, jen je škoda, že už na to mnozí zapomněli.
Mám v hlavě plno matematických, fyzikálních a chemických vzorečků (pardon, vzorců), dat narození různých Ludvíků, Chlodvíků, Jindřichů, dále názvy kdejakého potoka či vesničky v Africe, nákupní seznam, a ještě cosi, co mi maminka ráno kladla na srdce: odnést její rozbitý mobil do čistírny, šaty na poštu, dopis do opravny a peníze, že jsou v mrazáku, nebo v pračce. Tak nějak to určitě bylo. Určitě jste si v této souvislosti také všimli, že čím více se toho máte naučit, tím méně toho víte. Je to něco jako zákon akce a reakce.
Takže milí žáci, žákyně, studenti, studentky, vysokoškoláci, maturanti a vůbec všichni, co se něco učíte, si zapamatujte: „Učíte-li se, protože musíte, zapomenete. Ale učíte-li se, abyste porozuměli, zůstane vám to na celý život”.
Jakub Váňa