Myslím, tedy jsem. Takto zní jedna z nejznámějších vět ve filozofii. Tedy, takto se alespoň objevila v Principech filosofie (1644). Mnohem dříve si ji lidé mohli přečíst v Rozpravě o metodě (1637) a to jako “Je pense, donc je suis”. Francouzsky se mi to líbí mnohem víc. Tato myšlenka se odvíjí od původní teorie o bytí klamán démonem.
“Avšak ihned potom jsem si uvědomil, že i když jsem chtěl myslit, že je vše klamné, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím existoval…”
Descartes chtěl objevit pravdu mezi klamy. Povedlo se mu posunout smýšlení nás samých o kus dál nebo nás zastavil na jediném záchytném, a tak dokonale pravém bodě, že už nejsme schopni jinou pravdu zahlédnout?
Klamy nás nemohou klamat o naší existenci, neboť víme, že existujeme. Hlavním důkazem je to, že o tom přemýšlíme. Přemýšlíme o smyslu života, o tom, co si dáme k snídani nebo co si obléknout na sebe. Přestože jídlo, které jíme a oblečení, co si na sebe oblékáme, může být klam, naše myšlenky jím být nemohou. Něco, co neexistuje, nemůže přemýšlet.
Kritika této myšlenky spočívá hlavně v její zaměřenosti na já. Jelikož se jedná čistě o smýšlení pouze o sobě samém ve zrovna probíhajícím momentu. Může se stát, že přestaneme přemýšlet a tím pádem i existovat. Abychom se nezamotali v kruhu klam či pravda, dá se řídit pravidlem “…, že věci, jež chápeme naprosto jasně a naprosto zřetelně, jsou všecky pravdivé”. Můžeme potom usoudit, že pokud je nám samotným jasné, že se jedná o jablko, máme jablko. Nebo když si oblékáme tričko, je to doopravdy tričko.
Snad vás po dnešním příspěvku nebude už klamat žádný démon a příště spolu poodkryjeme další zapeklitou myšlenku.
Tereza Hronovská