Už podruhé se chystám vychvalovat Jojo Moyesovou. Zmiňovala jsem ji v souvislosti s její nejznámější knihou – Než jsem tě poznala, ale tato autorka má na svém kontě mnohem víc dobrých knih. Sice se žádná z nich nevyrovná příběhu Louisy Clarkové a Willa Traynora, ale já osobně sáhnu ráda po všem, co vzejde z jejího pera. Zřejmě je tedy více než očividné, že se jedná o jednoho z mých nejoblíbenějších autorů a věřte mi, jednou se mi na poličce budou v těch nádherných obálkách vyjímat všechna její díla.
Dnes se rozepíšu o knize Jeden plus jedna. V minulém článku jsem upozorňovala na výstižnost názvu, to samé musím udělat i tady. Matika spojená s romantikou. Lépe se to popsat nedá. Odvíjí se zde příběh dívky Tanzie zamilované do počítání a na pozadí i romantická linka Jess Thomasové, matky samoživitelky, a Eda Nichollse, namyšleného milionáře, u něhož Jess pracuje jako uklízečka. Zní to dost šíleně, že? Ovšem to není ani zdaleka všechno, co knize dává až absurdní ráz. I přes to všechno to nakonec nějaký smysl dává. A já si troufnu říct, že dokonce dost velký smysl. Především v tom, že touha Tanzie splnit si svůj sen s sebou nese spoustu zajímavých myšlenek a možná i jakési ujištění, že je v pořádku být jiný. Nezahazovat to, co nás naplňuje jen proto, že se kvůli tomu nemusíme líbit druhým.
To, co se odehrává kolem osmileté Tanzie a honem za získání studia na prestižní škole je rozhodně zajímavé, ale pro mě bylo o něco zajímavější číst, co prožívá Nicky, její nevlastní starší bratr, který je šikanován svými spolužáky a od ostatních se liší už jen svým zevnějškem mnohem víc, než Tanzie svou oblibou v číslech. Myslím, že jeho osobnost projde v průběhu knihy největším vývojem a to, že se najde v psaní na blog se mi líbí vůbec nejvíc, protože sama znám pocit, kdy se můžete o své myšlenky podělit se zcela cizími lidmi, pěkně schovaný v anonymitě. Je úžasné, když máte zpětnou vazbu, nepíšete si jen tak pro sebe do poznámek, ale můžete diskutovat s lidmi, co s vámi mají něco společné. Teď samozřejmě nemyslím publikování na školní blog, ale mou vlastní éru, kdy jsem sem tam něco vpustila do internetového éteru. Rozdíl je jen v tom, že Nickyho myšlenky jsou mnohem temnější a mnohem osobnější, než bývaly ty mé a blog pro něj není pouhým koníčkem, ale i něčím, co pomáhá.
Nesmím také zapomenout na posledního člena této rodinky, Normana, jejich starého vypelichaného psa, který je naprostý miláček a rozhodně hraje v životech Jess, Tanzie a Nickyho jednu z hlavních rolí.
Asi upřímně zkonstatuji, že jde kolem a kolem o dost průměrný kousek, ale pro mě jsou významná všechna ta poselství, co se dají mezi řádky najít, a především díky nim vám Jeden plus jedna můžu s čistým svědomím doporučit.
„Zákon pravděpodobnosti v kombinaci se zákonem velkých čísel praví, že někdy musíte akci opakovat víckrát, abyste dosáhli kýženého výsledku. Čím víckrát to děláte, tím jste blíž k cíli. Nebo, jak jsem vysvětlila mámě, v zásadě jde o to, že někdy se prostě nesmíte vzdávat.“
Karolína Lelková