Spill the turpentine je experimentální série článků, kde nakouknete uměleckým očkem za rámeček slavných uměleckých děl a dozvíte se i něco pikantního o jejich autorech.

Úvod 

Vincent Van Gogh, jeden z nejznámějších post-impresionistických malířů, který se proslavil nejen svou fascinující technikou malby, ale i svým neblahým duševním stavem. Ten ho dohnal k useknutí části ucha a také se mu stal osudným, když se již po druhé pokusil o sebevraždu, jejímž následkům nakonec podlehl.

I přesto, že obsáhlá biografie umělce většinou nepatří k těm nejpřitažlivějším tématům, v tomto případě považuji za nutné se s vámi podělit o pozadí událostí. Ty vedly ke zrodu něčeho, co vydláždilo cestu modernímu umění a také se stalo mainstreamem, jehož potisky se objevují nejen na tričkách nebo sešitech, ale dokonce i na spodním prádle nebo dětských plenkách.

Jak to vlastně bylo s Vincentem?

Long story short, narozdíl od jiných známých umělců začal malovat až kolem třiceti let. Kvůli finanční nouzi v mládí pracoval jako galerista. Mezitím se několikrát neúspěšně pokoušel o studium teologie a podlehl bolestivému milostnému zklamání. To se ale rozhodl vyléčit malbou.

Po prvních malířských krůčcích, ve kterých ho nejen psychicky, ale i finančně podporoval jeho milující bratr Theo, se Vincent přestěhoval do Francie, kde se svým bestie Gauginem vytvořil pár ze svých nejznámějších děl jako je např. “Židle v Arles s dýmkou” nebo “Ložnice v Arles”. Vincent, který ovšem předběhl dobu, byl pouze objektem kritiky, a tak propadal depresím, což vyvrcholilo až k pověstnému “useknutí ucha.”

“ŠÍLENÉ!” To si zřejmě řekl i jeho bratr, a tak poslal Vincenta na venkov do psychiatrické léčebny v Saint Rémy. Tam se naštěstí Goghův stav zlepšil a vzniklo zde také dílo, o kterém je dnes řeč. 

Poté se pod dohledem svého přítele Dr. Gacheta usadil na venkově poblíž Paříže, kde pilně maloval. Přestože se jeho stav mírně zlepšoval, nadále trpěl bipolární poruchou, hraniční poruchou osobnosti a pociťoval neskutečnou melancholii. O pár měsíců později tak spáchal nežití. 

A co TEN OBRAZ?

Jak jsem již jednou zmínila, obraz ztvárňuje pohled malým oknem skrze mříže, které ovšem na obrazu nejsou. Mimo jiné nejprve vzniklo více než 20 náčrtů, a to napovídá tomu, že nebyl namalován v noci, ale ve dne o několik dní později a na jiném místě. Další zajímavostí je, že je poloha hvězd na obraze zachycena přesně taková, jaká byla na obloze v den, kdy bylo toto dílo stvořeno. Fáze Měsíce ale neodpovídá, protože byl touto dobou skoro v úplňku. Jako většina jeho obrazů, byl i tento inspirován japonskými grafikami. Konkrétně například nebe, které nápadně připomíná obraz Velká vlna na pobřeží Kanagawy.

Vincent při malbě užíval léky, které mohou vést ke zvýraznění žluté barvy. Také terpentýn a absinth mohou způsobovat halucinogenní účinky, které mohly přispět k tak osobitému stylu. A pro milovníky konspiračních teorií tu mám ještě jednu chuťovku. Cypřiš je znamením smrti a na tomto obraze je tím nejvýraznějším prvkem. Jak už víte, o pár měsíců později spáchal Vincent sebevraždu. Náhoda? Nemyslím si… 

Za šepotu štětců se s vámi loučím a těším se na příští setkání. 

Karolína Maněnová