Už je to dávno, snad si ani nevzpomínám, kdy jsem tam byl naposled. To bylo možná ještě předtím, než se k nám nastěhovali Sověti. Ale teď jsem se tam odhodlal vrátit. Ptáte se kam? Do mé rodné vesničky, tam u nás pod Krkonošemi. Od nás z Domkova jsem se odstěhoval v roce 1954, když jsem emigroval do Rakouska. Pak jsem se tam byl ještě jednou podívat a od té doby jsem svoji rodnou hroudu neviděl. Už se pomalu blížíme, projeli jsme Hradcem Králové a vykukuje na nás Sněžka. Teď projedeme Jaroměří a brzy už dorazíme domů. Domkov se totiž nachází u České Skalice, je součástí obce Provodov – Šonov. Prohlížím si krajinu v okolí, skoro to tady nepoznávám, všechno je tak jiné, nové. Holt jsem už starý. Najednou to tady začínám poznávat a říkám řidiči: „Erichu, za chvíli zahneme doprava.“
Skutečně zahýbáme a já si říkám: Po téhle cestě jsem chodíval do Skalice, do školy. To bylo ještě za tatíčka Masaryka. Ještě kousek a po šedesáti letech uvidím svůj rodný dům. Když zatáčíme na cestu k naší chalupě, oči se mi zalijí slzami. Vidím jen vodu, všude vodu, nic jiného než vodu. Když mě Erich vidí, zastaví a ptá se mě: „Jsme špatně?“ Já mu nejsem schopen odpovědět. Sedám si na kámen a koukám jak se nad vodou hrdě tyčí skalický kostelík. Po chvíli Erichovi říkám: „Tak tady jsem se narodil, trochu se to tady změnilo, ale když se nadechnu, opět cítím ty vůně, slyším maminku, jak volá: Pepíčku, už je oběd. Prostě zde stále vidím domov.“ Cestou zpátky se zastavujeme u mého starého kamaráda v Provodově. Dozvídám se, že ta voda, která zahubila naši chaloupku, se jmenuje Rozkoš a vybudovali ji zde v 70. letech. Večer již opravdu odjíždíme, naposledy si prohlížím krajinu kolem a říkám si: „Sice mi je devadesát osm, ale ještě se sem chci vrátit, protože ten pocit za to opravdu stál.“
Jakub Váňa