Dnes uplynulo 81 let ode dne, kdy na Prašném mostě zemřel při přestřelce hrdina druhého českého odboje Václav Morávek. A právě touto událostí bych chtěla začít sérii článků V úctě, zabývající se známými i méně známými hrdiny druhého odboje, kteří za svobodu položili život a prokázat jim úctu vzpomínkou na jejich památku.
Václav Morávek tvořil spolu s Josefem Mašínem starším a Josefem Balabánem odbojovou skupinu, která se po válce proslavila pod jménem Tři králové. Výrazně se zasloužili o zpravodajskou činnost a organizovali různé sabotážní akce, například atentát na říšského vůdce SS, Heinricha Himmlera. Jindy se zas pokusili výbušninami maskovanými jako brikety zničit kotelny sídla gestapa v Petschkově paláci. K jejich činnosti patřila i provokace nacistů. Příhoda, jak si Morávek nechal připálit cigaretu od příslušníka gestapa Oskara Fleischera, se stala legendární…
„Věřím v Boha a ve své pistole!”
Morávek se narodil v Kolíně roku 1904 a studoval zde na gymnáziu. Když mu bylo 17 let, zemřel mu otec, a tak na něj přešla většina starostí o rodinu. Navíc jeho matka, kterou velice miloval, ztrátu nesla těžce a začala mít psychické problémy. Byla hluboce věřící a Morávka k víře vychovávala. Tím, jak velmi zbožný byl, je dosud pověstný. Za doby protektorátní si po večerech četl v Bibli kralické, když měl tu možnost. Traduje se, že při prvním setkání se ho Mašín zeptal na jeho víru a on odpověděl: „Věřím v Boha a ve své pistole.“ Není nic neobvyklého, že lidé žijící v ilegalitě začínali mít náboženské sklony i přes to, že dříve věřící nebyli. A je zajímavé, že dokonce i ti nejvíce věřící odbojáři, u kterých by se spíš očekávalo, že budou nabádat ostatní k lásce, psali nacistům do odbojových časopisů výhrůžky smrti. Viděli boj proti nacistům jako boj dobra se zlem.
Jelikož byla Morávkova rodina ve špatné finanční situaci, musel místo studia Karlovy univerzity nastoupit na vojenskou akademii v Hranicích. Po dokončení akademie se přidal k armádě. Vynikal hlavně v jezdectví a střelbě, dokonce vyhrával různé střelecké a jezdecké soutěže. Ne nadarmo se mu po válce začalo přezdívat „Pobožný pistolník“. To, jak skvěle to s pistolemi uměl, dokazuje událost z prosince roku 1941, kdy se devět příslušníků gestapa vrhlo do ilegálního bytu v Karlově ulici, kde Morávek zrovna spal. I přes to, že byt měl jediný východ a příslušníci gestapa byli v přesile, podařilo se mu z bytu prostřílet a jako zázrakem vyvázl bez škrábnutí. Bohužel ale v bytě zůstala vysílačka, šifrovací kniha, seznam kolaborantů a členů gestapa a podle některých zdrojů i paměti, které si Morávek psal.
Gentleman s láskou ke zvířatům
Z různých poválečných výpovědí lze odhadnout, že Morávek byl velice citlivý člověk. Za doby, kdy působil v armádě se velmi lišil od ostatních důstojníků svým elegantním vystupováním. Byl také velmi přemýšlivý a inteligentní. Jeho povahu výborně vystihl nadřízený Josef Bartoš: „Václav Morávek je velmi snaživý, podnikavý a svědomitý, s velmi vyvinutým smyslem pro odpovědnost… Mimo službu je kamarádský, veselý a vtipný se sklonem k povídavosti… Je zároveň velmi sebevědomý, ale poněkud citlivý, avšak bez škodlivých sklonů. K jeho intelektuálním schopnostem patří velká bystrost, chápavost a schopnost logického uvažování.”
Měl moc rád zvířata. Miloval hlavně koně, nejenom že se věnoval jejich drezuře, ale rád je kreslil. Vlastnil dobrmana jménem Rýn, se kterým se často fotil. Jeho pes jakoby symbolicky zemřel chvíli před mnichovskými událostmi roku 1938. Měl mnoho dalších zálib, například skládal básně, zpíval ve sboru, věnoval se skautingu a amatérskému focení. Byl to prostě všestranný člověk.
Začátky v odboji
Po uzavření Mnichovské dohody byl dělostřelecký pluk, v němž působil, rozpuštěn, a tak se vydal zpět do svého rodného Kolína, kde mu byla přidělena práce úředníka. Jenže Morávkovi se práce „kancelářského škrabala“, jak se o ní vyjadřoval, nezamlouvala a navíc jeho nadřízený byl poněmčený Čech, a tak se nechal přeložit do Českého Brodu, kam už ale nedorazil.
Začal působit v odbojovém hnutí Obrana národa a byl poslán do Prahy, kde se seznámil s Josefem Balabánem a Josefem Mašínem, s nimiž tvořil legendární skupinu Tři králové. Morávkovi byl udělen důležitý úkol, a to spojení s vysokým důstojníkem německé vojenské rozvědky Abwehru, Paulem Thümmelem. Thümmelova osobnost je komplikovaná a dodnes se spekuluje o tom, jakou roli v protektorátu měl. Co ale víme je, že informace, které od něho Morávek získával, byly tehdy považovány za velmi důležité. Tři Králové se podíleli i na vydávání ilegálního časopisu V boj. Jeho účelem bylo šíření necenzurovaných informací a kontrapropaganda. Od pamětníků je doloženo, že Tři králové do něj přispívali vlastními články. Jsou jim připisovány hlavně texty, které kritizují a zesměšňují kolaboranty.
Gestapu se odvážně vysmíval
Po svém otci zdědil Morávek smysl pro humor a to se pak odrazilo i v jeho odbojové činnosti. Do Petschkova paláce pravidelně donášel časopis V boj, psal na budovu protiněmecká hesla a projížděl se s Mašínem po Praze v gestapáckém autě. Terčem jeho humoru byl často příslušník gestapa Oskar Fleischer, který byl pověřen dopadením Tří králů. Jednou Morávek v převleku zavítal do jeho oblíbené hospody a nechal si od něj připálit cigaretu. Jeho nadřízenému pak poslal výsměšný dopis, kde poukázal na jejich setkání s tím, že se vsadil s Mašínem a Balabánem o tisíc korun a sázku vyhrál. Časem se o tomto kousku dozvěděli i ostatní gestapáci, z Oskara si utahovali a chodili za ním s „prosbou“, jestli jim nechce taky připálit. Oskara Morávkovy kousky přiváděly k nepříčetnosti. Z poválečných výpovědí víme, že přímo zuřil, když se o dopisu dozvěděl. Znovu si z něho vystřelil, když se Oskar dostal do jednoho z jeho ilegálních bytů a zabavil mu zimník. Morávek mu poté poslal pohlednici jakoby z Bratislavy, že se kvůli tomu musel odstěhovat do teplých krajů. Z našeho pohledu nám mohou tyto kousky připadat velmi riskantní, možná až ztřeštěné, ale pro odbojáře to často bývala forma psychického ventilu. Všem bylo jasné, že je dříve či později gestapo dopadne a žili v nejistotě, protože nevěděli, zda-li se dožijí příštího rána. Humor Tři krále stmeloval. Dělali si legraci i ze sebe navzájem, například Morávek říkal o deset let staršímu Balabánovi „Starej“, „Velitel“ nebo i „Führer“.
Morávkův poslední boj
Mašína i Balabána postupně gestapo dostalo, a tak Morávek zůstal sám. Důkazem jejich velkého přátelství je i to, že se je Morávek několikrát pokoušel vysvobodit, avšak neúspěšně. Dokonce zaslal depeši do Londýna s prosbou, jestli by je nešlo vyměnit za dva německé zajatce. K tomu se ale Londýn nevyjádřil.
Morávek tak zůstal sám a postupně se k němu začali jeho spolubojovníci obracet zády, protože kontakt s ním jim připadal moc nebezpečný. „Byl velice nešťastný. Říkal, když se dočkáme konce, všechno postřílím. Všichni mi zavřeli dveře, rozutekli se,“ vzpomíná Marie Líkařová.
První jarní den roku 1942 se vydal společně s Václavem Řehákem na schůzku s Thümmelem. Nevěděli ale, že Thümmela zatkli, a tak na ně místo něj čekalo gestapo. Nejdříve se zmocnili Řeháka, kterému šel Morávek okamžitě na pomoc. Byl ale v bezvýchodné situaci. Šel tedy rovnou proti nim a došlo k divoké přestřelce. Jedna z ran mu přerušila aortu a padl na zem smrtelně zraněný.
Václav Morávek byl výjimečná osobnost. Vychováván ve vlasteneckém duchu, nedokázal přijmout něco tak odporného jako nacistickou okupaci a snažil se proti okupantům bojovat nejvíc, jak mohl. Ne všichni se dokázali nacistickému režimu vzepřít, byť s ním nesouhlasili. Proto je důležité si připomínat lidi, jako byl Václav Morávek, kteří byli schopni pro národ obětovat svůj život.
Anna Misarová