Paní učitelka Olšanová již 29 let učí na naší škole základy společenských věd a češtinu. Vyrůstala v Křenově (malá vesnička na Hané) a vystudovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Jistě vás, ale stejně jako nás s Kájou překvapí, že jí je 52 let. Méně překvapivá je její výběr oblíbených barev – černá a červená. Šťastným číslem jí je jednička a miluje jahody. Ne však tolik, jako svou králičí samičku Charlie.
Takže vy nejste pejskařka, ale máte králíka?
Já ji strašně zbožňuju. Charlie stále pobíhá po bytě a je strašně roztomilá. Mám ji dva roky. Výhodou králíka je, že vůbec nesmrdí. Jak jí pouze seno, bobky nejsou skoro cítit. *rozplývá se* Je strašně roztomilá a chlupaťoučká. Teď ji bohužel budeme muset vzít na operaci. Ona si ráda hájí své teritorium, a potom nás nechce pustit na gauč. Tak ji tedy bereme na kastraci, aby se malinko srovnala. Jako králík někdy dupe. Nejvíce, když je poblíž někdo, kdo jí králičí maso. A to že to ona pozná! Jednou byl u nás pán opravovat, a ona dupala jak šílená. No to byly rány! Tak jsem se pána zeptala, jestli jí králíky. No, samozřejmě je jedl. Ona je prostě kouzelná!
Tak to jí budeme držet palce při operaci. Teď se tedy přesuneme spíše k Vaší profesi. Přeci jen tu učíte nějaký ten pátek. Máte témata, která učíte nejraději a které naopak nejméně ráda?
*Zamyšlení* V češtině je to zajisté 19. století. Tedy Mácha nebo Němcová… Potom ráda vykládám o moderní literatuře, třeba o spisovatelce Mornštajnové. A v ZSV? Tam mě baví vlastně všechno, ale kdybych si měla vybrat, tak psychologie a temperament.
A nejméně…už jsem se za těch 30 let naučila mluvit i o látce, co mi tolik nesedí. Ale třeba v začátcích jsem neměla ráda ekonomiku – nebylo lehké se tím prokousat. A poté nejspíše pravopis.
Jelikož učíte češtinu, rády bychom se zeptaly, jak často čtete a zda-li máte nějakou oblíbenou knihu?
Mám takový rituál a opravdu se snažím číst každý den před spaním.
Co se týče oblíbené knihy, tak tu asi nemám. Ale rozhodně úplně miluju spisovatele Coelha a všechno od něj. Vypíchla bych asi Alchymistu, protože se mi hrozně líbila ta myšlenka, že celý život hledáte štěstí a pak zjistíte, že ho máte celou dobu. Jinak mě opravdu zasáhla kniha od Dana Browna, Šifra mistra Leonarda, jelikož studentům často dělá problémy.
Jsou na gymnáziu třídy, které učíte radši než ostatní?
To určitě. A vůbec to není o chytrosti. Je to zkrátka o takové atmosféře. O tom, jak si s tou třídou zrovna sednete. Já moc nevím, jak bych to jinak vysvětlila… Najdou se tam lidé, se kterými se mi dobře komunikuje, ale jsou třídy, které se vydávají spíše přírodovědným směrem a potom jsou často takové nekomunikativní. Je jasné, že se mi učí lépe ty, se kterými si mám co říct. Není to tak, že bych měla nějakou třídu nejradši. To určitě ne. Navíc já se vždy snažím v těch třídách najít něco dobrého a zatím se mi to vždy podařilo. *úsměv*
Tak se alespoň žádná třída nemusí bát! Myslíte, že byste nám prozradila nějaký svůj učitelský trapas?
No, to se mi jednou takový češtinářský trapas stal. Já jsem učila jednu třídu po paní Venclíkové, která zde dříve učila. Ta byla v té době již zkušená, a já jsem byla na škole nově. Psali jsme na hodině diktát a já ho opravila. My jsme s paní Venclíkovou byly v kabinetě, když v tom přišla studentka za mou kolegyní a řekla: “Paní profesorko, mohla byste se podívat, jestli je to dobře opravený?” A dala jí ten diktát, který jsem opravovala já. Tak jsem se nejdřív v duchu docela vytočila a potom mi to přišlo spíš líto. Tak jsem tam zahanbeně seděla a čekala, co bude. No měla jsem to naštěstí dobře, ale cítila jsem se opravdu trapně.
Uvažovala jste o tom, že byste z gymplu odešla?
Na začátku, když jsem v učení plavala, tak jsem přemýšlela o tom, že bych si vystudovala grafologii a šla bych dělat soudní grafologii. Tento obor se studuje soukromě. Je to studium na dva roky. Jelikož jsem byla tou dobou na mateřské, měla jsem více času a zapsala se tam. Při studiu jsem ale zjistila, že je to velmi, velmi náročné. Samozřejmě, že psychologie, která je toho velkou součástí, mi nevadila, ale rozbor samotného písma byl opravdu velmi složitý. Záleží třeba na pružnosti písma, čitelnosti, jak píšete smyčky, jestli na sebe jednotlivá písmena navazují a všechno spolu souvisí. Bohužel jsem ale potřebovala zkoušku s razítkem, abych to mohla dělat profesionálně. Takže jsem se nakonec po dokončení studia rozhodla zůstat tady na JGN. I přesto to byla dobrá zkušenost. Ale dodnes se dívám, jak který student píše. *smích*
Grafologická perlička od Paní učitelky Olšanové:
“Ten, kdo má sklon spíše doleva, je víc uzavřený a introvertní, naopak ten, kdo má písmo nakloněné doprava, má více otevřenou povahu a je společenštější. A to samé s navazováním, pokud nenavazuje písmena ve slovech, znamená to, že se daná osoba straní lidem a je samotářská.”
Tak to abychom si dali pozor, co o nás víte. Když tedy máte tak kladný vztah k češtině, bylo vaším snem stát se učitelkou?
Vůbec. Já jsem z učitelské rodiny, takže moje máma, táta, teta, prateta, babička, děda, všichni byli učitelé. Takže já jsem to vůbec dělat nechtěla. Říkala jsem, že učitelka nikdy, nikdy nebudu! Já jako malá jsem totiž chtěla být novinářkou. Jenže za totáče bylo strašně těžký se na novinařinu dostat. Mohli jste si dát jenom jednu jedinou přihlášku. A když jste se nedostali, tak jste měli smůlu. Takže mi to všichni rozmlouvali, říkali, že tam jsou lidi s protekcí, kteří mají rodiče novináře a že se tam nedostanu. A tak si rodiče na mě plnili své sny a tlačili mě na medicínu. Přijímačky z fyziky jsem naštěstí neudělala. *smích* Tak jsem musela rok pracovat a potom, protože jsem měla vztah k češtině a občance, jsem se přihlásila na peďák a dostala jsem se! Ale pozor, také to nebyla samozřejmost. Brali třeba jen 15 lidí. A hlavně – jen jedna přihláška. Jak vidíte, tak se to podařilo. A jsem za to moc ráda. *úsměv*
Vy jste zažila sametovou revoluci, že? Zúčastnila jste se někdy nějaké demonstrace?
No jasný! Zrovna když jsem nastoupila do prváku na vysoké, tak byla revoluce. Tím pádem jsme se půl roku vůbec neučili. Celou tu dobu jsme přepisovali různé texty, roznášeli letáky a tajný dokumenty. Dokonce jednou, když jsme zrovna šly někam připnout letáky, tak nás s kamarádkou chytili policajti. Dokonce si nás zapsali do nějakého deníčku, takže si dovedete představit, jak jsme se bály. Měly jsme strach, že nás ze školy vyhodí, nebo budeme z toho mít strašnou ostudu před rodinou. Nakonec to ale dopadlo dobře, vysokou jsem dodělala a nic se mi naštěstí nestalo. A hlavně přišla změna režimu a já jsem na sebe byla pyšná, že jsem byla všeho účastná.
Měla jste zájmy podobné novinařině jako malá?
Ano. V dětství jsem měla takový malý sešit, do kterého jsem psala romány. Ty jsem potom dávala číst holkám ve škole. Je to vždycky hrozně bavilo a pokaždé chtěly další díl.
Hrozně bych si přála něco napsat, ale čekám, až mě políbí múza. Dále jsem jako malá chodila hrát na klavír a zpívala jsem ve sboru.
Máte dnes nějaké neobvyklé hobby?
Dělání marmelády. Dělám třeba kdoulovou, jahodovou, švestkovou (ta je výborná) nebo třeba jablkovou se skořicí, která se skvěle hodí třeba k palačinkám. Říkala jsem si, že bych si tím později v důchodu mohla přivydělávat.
Marmelády! Tak to by nás opravdu nenapadlo. Je zde nějaká další činnost, která Vám opravdu jde a která zase vůbec?
Myslím si, že jsem dobrá kuchařka. I když jsem vegetariánka, tak si myslím, že vařím opravdu dobrá jídla.
A co mi vážně nejde, tak to je běhání. To fakt nezvládám. A také mám sice řidičský průkaz, ale moc mi nejde řízení. Navíc jsem to už trochu zapomněla, takže musím pořád někoho obtěžovat.
Který předmět Vás ve škole opravdu nebavil?
No holky, to je snad jasné. *smích* Samozřejmě že matika!
Nojo. Matika není žádný med. Čeká nás poslední otázka: Jakou metaforou byste popsala učitelský sbor?
Učitelský sbor je jako klavír. Každá klapka je jako jeden učitel. Každý jsme jiný, ale dohromady, když se na nás zahraje, tak ta skladba zní skvěle.
Děkujeme za rozhovor!
Karolína Maněnová, Ema Nermuťová