Slunce zapadlo za černou skálu, nadešla noc. Světlý měsíc Nui se z pohledu shromáždění pod skálou zarovnal do kamenného oblouku vpravo od vrcholu, tmavší měsíc Bal se zarovnal vlevo. Desítky pochodní ve dvou řadách osvětlovaly kamenitou cestu do nitra skály. Plamen zářil rudě, byl prostoupen magií, stejně jako sochy, které do skály kdysi někdo vytesal. Černá hornina byla protkána žilkami rudě zářící energie, která pulsovala v rytmu bubnů za zády Caellin. Stála na okraji cesty, mezi řadami pochodní, a hleděla vzhůru na skálu, sochy a kamenné oblouky. Byl tu každý ze sluhů, strážců a rádců krále Drakomrahu, ale všichni měli své tváře zakryté krvavě rudými maskami. Splynuli v jednolitý dav, který svým dupáním podporoval zrychlující tempo královských bubeníků. Princezna se zhluboka nadechla a pohlédla na zem. Hlasité zvuky nesnášela. K jejímu štěstí bubnování ustalo. Čas se vydat vpřed.
Ticho a hvězdy byly Caellininou největší oporou. Připomínaly jí, jak malý význam má vše, co se právě děje oproti velkým sférám bohů kdesi ve výši hvězd. Procházela kolem pochodní ladně a pomalu, jak si žádala ceremonie. Popravdě se chtěla rozběhnout a utíkat vstříc své zkoušce, musela však ukázat trpělivost. Vlastnost, kterou nejspíše postrádal dávný král Vaestrel, a Caellin to po něm tak trochu zdědila. Stovka červených masek se otáčela jejím směrem. „Co si teď o mně myslí, jak se asi tváří?“ ptala se v duchu sama sebe. Nejraději by si rudou masku vzala taky, ale musela jí postačit ta, kterou budovala léta uvnitř své mysli. Maska urozené dívky, princezny, budoucí královny. Maska příbuzná těm, které nasazovali princeznini předkové, když vstupovali do skály pro dračí požehnání. Caellin na svých bedrech odhodlaně nesla tíživý pocit majestátnosti celého jejího rodu. Blížila se k okraji jeskyně a chladný noční vánek ji poháněl dál. Z útrob černé skály se však vyvalil teplý vzduch a klapavý, chrčivý zvuk. Caellin se zarazila a na chvíli zmateně pohlédla do davu. Začali si mezi sebou šeptat, zaslechla jeden z hlasů: „Probudilo se to.“ Teď už si byla jistá, že ten úkol ji může stát vše. Sebrala však odvahu a vkročila do skály.
Jakmile ji tmavý vchod do jeskyní skryl, povolila strnulý výraz ve tváři a užasle pohlédla na prastaré nástěnné malby. Elfské oči se velmi rychle temnotě přizpůsobily, ale barvy a vzdálené detaily neviděla. Zdvihla pěst k ústům, zašeptala: „Aernei,“ a když otevřela dlaň, objevil se v ní plamínek, který se postupně rozhořel jako plamen pochodně. Ozářil nejen pestrobarevné malby na černých stěnách, ale i přírodní schůdky do hlubin skály. Se zdviženou paží a magickým plamenem nad hlavou se ohlédla ven z jeskyně. Znovu začali bubnovat, nadešel čas zmizet v temnotách. Opatrně kráčela schod za schodem níže jeskynní chodbou, která se rozšiřovala až byla tak veliká, že by v ní šlo postavit celé domy. Prostorem se linulo šumění vodopádu, temnou chodbu zaplnila slabá záře měsíců. Caellin došla až na konec. Před ní se otevíral úplně nový, jiný svět. Jednolitá krajina drakomražských stepí se proměnila v tropickou džungli. Princezna stanula na vršku úzkého převisu, do kterého byly vytesané elfské symboly života. Mnoho metrů nad sebou měla druhý převis, ze kterého na ni padaly drobné kapky, pod sebou měla hlubokou propast, od jejíhož dna se odrážel měsíční svit od vodní hladiny. Stála v polovině hloubky celé propasti, viděla na nebe. Stěny pokrývala zeleň a obrovské pestrobarevné květiny. Stěna naproti princezně byla asi padesát metrů daleko a za neuvěřitelně vysokým burácejícím vodopádem pokračovala skrze skálu široká chodba podobná té, kterou Caellin přišla. Všude se to hemžilo neobyčejně velkým a barevným hmyzem, v keřovitých strukturách hnízdili exotičtí ptáci. Celý ekosystém uprostřed masivu černé skály. Caellin v něm ztratila svoji královskou velikost, byla jen nepatrným zlomkem života kolem sebe. Uvědomila si, jak moc do tohoto světa nepatří, ale jak moc by do něj patřit chtěla. „Bohové…“ hlesla v děsuplném úžasu.
Jako odpověď se z chodby za vodopádem ozvalo klapání a vrčení. „Zde vzývej jen jednoho boha…“ zaburácel mohutný, nelidský hlas v dračím jazyce, který Caellin pilně studovala celé své mládí. Zpoza vodopádu se vynořily nejprve dračí pařáty, a pak obrovská hlava pokrytá rudými šupinami. Žluté oči velké jako polovina Caellin pohlédly přímo na ni. Nejstarší drak, jeden z těch největších a nejmoudřejších, Rudý Bezeaen. „Tak první srdce stvořil Draag,“ odříkala bezmyšlenkovitě frázi z modlitby k bohu draků a života samotného. Pokračovala jednohlasně s mohutným stvořením: „Bít bude až po soumrak.“ Široká křídla se pod vodopádem rozprostřela jako dva obrovské deštníky. Caellin bázlivě ustoupila, ale pak zatnula svaly a napřímila se, aby rudému ukázala poslední vznět své odvahy. „Caellin, dcera Crobaelda. Konečně poznávám tu krásnou a bystrou dívku z jeho vyprávění. Otcové mají ve zvyku své dcery přeceňovat. Zvláště, když jim hodlají na hlavu posadit korunu,“ zahřmělo stvoření. Předníma nohama seskočilo z chodby do propasti tak, že masiv vody, který se vzedmul, málem smetl princeznu z převisu. Dračí hlava se k ní přiblížila na vzdálenost natažené ruky. Směs pachu krve, spáleného masa a specifické „dračiny“ přebila všechnu vůni divoké přírody v propasti. Šupiny Rudého Bezeaena byly mohutné a tvrdé jako kámen, ale zub času se do nich zakousl hluboko. Rýhy, vrásky, zašlá rudá barva, špatně zahojené rány. Gigantická bytost už odžila svá nejlepší léta, moudrost jí však rozhodně nechyběla.
„Můj otec je dobrý vládce možná i díky tomu, že s vámi pravidelně promlouvá… Chci jej následovat. Jestli nejsem připravena, kdo jiný, než nejstarší bytost našeho světa mi může pomoci? Jste přeci nejmoudřejší a…“ rozpovídala se Caellin, ale ztichla hned, jakmile drak hněvivě zavrčel. Nadechl se a do svýchobrovských nozder nasál vzduch tak silně, že Caellin málem přepadla do propasti. Pak se trochu oddálil a otevřel tlamu. Stovky ostrých zubů a rudá záře v hrdle donutily princeznu odvrátit ve strachu zrak. Bezeaen naklonil hlavu a jeho levé oko ji začalo zblízka zkoumat. Pak zavrčel: „Doufám, že jsi mě neprobudila, abys mi mohla sklonit poklony a obměkčit mě hloupými slovy,“ a pařáty se zasekl do skalní stěny nad tunelem tak hluboko, že z převisu nad Caellin se začal drolit kámen. Dívka si uvědomila svoji chybu. Nebyla by první, kdo se pokoušel Bezeaenovi podlézat, ale Rudý nepotřebuje ničí obdiv. Zatímco si ji bedlivě prohlížel, snažila se uklidnit své roztřesené tělo a sebrat odvahu alespoň k odpovědi. „Chci… chtěla bych… já,“ hlesla a zadržela svůj dech, aby se nerozplakala. Rudý se trochu vzdálil a povolil sevření skály nad ní. Čekal a poslouchal, co že to ten malý člověk před ním chce. To, že ji drak poslouchá a možná ji ani nechce sežehnout na popel, dodalo dívce kuráž. Nejistě se mu podívala do očí, a z hloubi své duše řekla: „Já… napravím chyby svého rodu. Sjednotím Dračí ostrov, vystoupím ze stínu Velké dračí války a spojím se se zámořím. Ukážu jim, že nevládneme jen ohněm a že neroznášíme jen smrt. Draag je bohem života a v jeho duchu by se měl nést odkaz Drakomrahu.“ Postupně zesílila svůj hlas a se slzami v očích se dívala na soudce a popravčího v propasti. Rudý zaburácel: „Jako to udělal tvůj otec? Nicneděláním a politikařením?“ Caellin překvapila ostrá slova proti otci, kterého považovala za při nejmenším dobrého vladaře. „Můj otec svůj život zasvětil Drakomrahu, ukončil spory s okolními zeměmi,“ jmenovala jeho zásluhy. Rudý znovu zavrčel a jeho břicho i krk zazářily žárem dračího plamene uvnitř. Ještě více se vzdálil od Caellin a spustil: „A je Dračí ostrov jednotný? Jsme pro svět více než jen zkáza a zlo? Nebo s námi jednají jen proto, že mají strach z dalšího krveprolití? Vítali tě snad v zámoří s otevřenou náručí? Každý král před tebou a tvým otcem odpřisáhl ta stejná slova jako ty, ale žádný ode mě nechce slyšet tu krutou pravdu. Vaestrelova krev koluje v tvých žilách ať chceš nebo ne. Každý král, co usedne na trůn nakonec Drakomrah zradí.“
Jakmile jeho hlas utichl, bylo to, jako by pominula bouře. Pohlédla na něj s nabytou sebedůvěrou. „Ale já nebudu král,“ dodala své odpovědi všechnu sílu vůle, kterou ještě měla, „budu královna.“ Rudý Bezeaen stál v propasti nehybně a beze slov. Oheň v jeho hrudi již vyhasl. Možná si to Caellin jen domyslela, ale přišlo jí, že se uznale pousmál.
Jakub Syrovátka