V sobotu 2. prosince, tedy o prvním adventním víkendu, jsem měla tu smůlu, že jsem navštívila naše každoročně idealizované vánoční hlavní město. Bylo mi jasné, co mě v centru čeká, ale jela jsem do Prahy na koncert, který začínal až v osm hodin večer. Kvůli počasí jsme radši vyjížděli okolo druhé hodiny odpoledne a tím pádem jsme měli dost času navíc. Doteď si nadávám, že jsem přistoupila na nápad jít se podívat na vánoční stromečky na Staromáku a Václaváku. Nedobrovolně jsem tak byla svědkem jednoho velkého sociálního experimentu. Aspoň tak na mě vánoční Praha působí.
Nesnáším davy a davové chování. Navíc všechna ta přetvářka je fakt hnus. Stojíte zaseklí uprostřed náměstí mezi stovkami lidí, prakticky nic nevidíte, nedostanete se ke stánkům, abyste se podívali, co že se tam vůbec prodává, ale hlavně že nad hlavou mácháte telefonem, abyste všechno nafotili a pak na Instagram postli, jak si nesmírně užíváte trhy a rozsvěcení vánočního stromku na Staroměstském náměstí, ovšem zároveň s tím nadáváte, že vás tamten polil svařákem a ty debilní zasněžený kostky se mega kloužou, jak jsou ušlapaný nesčetnými páry nohou. Musím říct, že se mi nedělalo špatně jen mým sklonem k sociálním úzkostem, ale i z prosté myšlenky na absurditu toho všeho. Neříkejte mi, že si tohle může někdo doopravdy užívat…
Na druhou stranu Václavák nebyl oproti Staromáku taková tragédie. Lidé se tam více rozptýlili, tím pádem bylo více prostoru pro rozhlédnutí se kolem sebe a i já jsem musela uznat, že jsou všechna ta světýlka a výzdoba hezké. Navíc tu bylo kluziště nejen uprostřed náměstí obehnané bariérou, ale i okolo, takže se mé zlomyslné já mohlo vnitřně posmívat, každému pátému kolemjdoucímu, který sebou sekl o zem.
Když už jsem u toho rozebírání sociologických jevů, koncert v O2 aréně je pro toto téma také dobrým podnětem. Samotné vystoupení skupiny Jelen k oslavě jejich 10. výročí a celá atmosféra v sále byla úžasná, ale na druhou stranu jsou vždycky tyhle koncerty poměrně vtipné. Vzhledem k mé již zmíněné nelibosti vůči davům, jsme měli lístky na sezení v nejvyšších řadách, a to nám nabízelo rozhled po celé aréně. Zároveň v této části nejste zcela ve středu dění a nevnímáte takové to opojení, co prožívají lidé stojící u pódia – pro mě pak tedy bylo celkem zábavné pozorovat, jak všichni lidé najednou začnou mávat rukama nad hlavou jen proto, že je k tomu pobídl jeden člověk, co stojí nad nimi. Nebo, když se z ničeho nic z publika ozve zaječení a najednou ječí všichni. Chápu to a vůbec to nekritizuji, je to součást těchto akcí, avšak nemůžu popřít, že mi to zkrátka nepřipadá úsměvné.
Trošku smutnější část přichází, když se sedačky vyprázdní a vy jako jedni z posledních opouštíte sektor, v němž jste seděli. Stovky plastových kelímků, které se společně s dalšími odpadky povalují všude možně, jsou pro mě skutečně nepochopitelným zjevením. Nedělám si iluze, ale i tak je pro mě záhadou, proč má někdo potřebu být líný odnést si vlastní nepořádek, když jsou všude po areálu koše prakticky na každém rohu?
A dalším problémem je totální bezohlednost všech při tlačenici v metru. Kdybych šla sama, tak to asi tolik neřeším, ale jakmile se tím musíte prodírat se sedmiletým dítětem, teprve pochopíte, co za hrůzu to je. Když ho jedna žena málem srazila na zem, kde by byl okamžitě udupán ostatními a já na ni zařvala, ať dává pozor, že tady jsou i malé děti, kterých tam opravdu bylo více, podívala se na mě, jak kdybych tím potížistou byla já a nezúčastněně šla dál.
Za těch pár hodin jsem byla totálně vyčerpaná a s nesmírnou radostí jsem se v noci vrátila do naší skorovesnice, kde mám to štěstí žít. Upřímně jsem vyděšená představou, že za čtrnáct dní budu tohle všechno podstupovat znova, ale asi mi to za ty koncerty stojí, protože když jsem přímo na místě, moc si to užívám a ten jeden hezký silný zážitek převyšuje všechny ty ostatní špatné, bez kterých se to zřejmě neobejde.
Karolína Lelková