Oblíbený pedagog, který na našem gymnáziu učí již dva roky angličtinu a tento rok poprvé i překladatelství a němčinu. Vystudoval Univerzitu Karlovu, konkrétně Ústav translatologie, tedy překladatelství a tlumočnictví, na Filozofické fakultě. Tento milovník špaget se narodil v Náchodě před 42 lety a jeho oblíbenou barvou je modrá. Disponuje hned dvěma oblíbenými čísly. Číslem 8 a 13, která se objevují v pro něho důležitých životních událostech. Pokud ho potkáte na chodbě, ozáří Vás nejen úsměvem, ale také odhalenými lýtky, i když je venku -10°C. Jistě už tušíte, že se jedná o Jana Kalandru!
Prozradil jste nám, že Vaše oblíbené číslo je 8 a 13. Má to nějaký důvod?
Určitě. V data, která obsahovala právě tato čísla, se mi stalo několik zajímavých životních událostí. Například 13. září jsem dělal státnice na vysoké škole (navzdory údajné nešťastnosti této cifry úspěšně :)).
Baví Vás stále ještě učit?
Já mám naštěstí učitelství jenom jako poloviční práci, protože v podstatě moje hlavní práce je překladatelství. Po hodinách strávených před obrazovkou počítače se tak do školy vždycky těším, protože se sem chodím nabít kontaktem s mladou generací. Každá třída má něco. Některá je víc komunikativní, některá jede víc na výkon, a v některé jsou lidi, kteří mají podobný humor jako já a to se vždycky hodí.
Jak jste se dostal k vyučování zrovna na našem gymnáziu?
Po vysoké škole jsem učil chviličku na gymnáziu v Jaroměři a potom na jazykové škole v Náchodě. Následně na Střední odborné škole v Praze a naposledy na gymnáziu v Broumově. Tam jsem skončil víceméně kvůli dojíždění a tím pádem, když přišla nabídka odsud, že se uvolnilo místo (původně na zástup), souhlasil jsem, že to vyzkouším, ale moc naděje jsem tomu už nedával, protože jsem si nebyl úplně jistý, jestli chci pokračovat v současném školství a v tom zajetém systému. Ale stalo se a udělal jsem dobře.:)
Nyní se přesuneme k dětství a tomu, jaké byla vaše vize budoucího zaměstnání. Jak jste přišel k tomu, že budete pedagogem?
Bohužel už si nevzpomínám, na to co jsem chtěl dělat, ale vzhledem k tomu, že mě bavily vlaky, tak jsem asi chtěl být průvodčím. Každopádně po první třídě strávené ještě za minulého režimu jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do nově otevírané jazykové třídy, kde mi od 3. třídy začala výuka angličtiny, což je dnes běžné, ale tehdy to byla výjimka. Od 5. třídy jsem pak měl němčinu a jazyky mě vlastně provázejí od té doby. Na dráhu budoucího učitele mě nasměrovaly i letní tábory, kam jsem jezdil jako vedoucí, ale nechtěl jsem jít na peďák, takže jsem se přihlásil na překladatelství. Tam jsem se naštěstí dostal, a abych mohl učit, dodělal jsem si pedagogické minimum, takže teď vlastně můžu vyučovat jak jazyky, tak i to překladatelství.
Vy jste tedy říkal, že vás bavily jazyky, ale je nějaký předmět, který vás nebavil?
Ani ne, já jsem byl spíš vzorný student, takže jsem měl na vysvědčení vždycky většinou jedničky, občas nějaká dvojka z fyziky nebo z matematiky. Ale že by mě ty předměty nebavily, to ne, spíš jsem tam dělal takové hloupé chyby. Ačkoliv mě víceméně bavily všechny předměty, tak nejsem úplně zastáncem toho, aby všichni museli mít odborné předměty typu fyziky nebo chemie na jedné straně nebo na druhé třeba dějepisu, možná i druhého jazyka, až do posledního ročníku. Když vidím, že to na některých okolních školách jde zařídit, aby se těžiště výuky v posledních ročnících přesunulo do seminářů, chtěl bych zjistit, jestli by o takový model byl zájem i u nás. Pokud ano, je taky na studentech samotných, aby se o takovou podobu vzdělávání zasadili.
Věnoval jste se v dětství nějakým volnočasovým aktivitám?
Určitě. 🙂
Hrál jsem házenou, ale tam jsem skončil pro neschopnost a poté, když jsem přecházel na gymnázium, jsem se víceméně jenom doma věnoval papírovému modelaření. Zároveň, jak už jsem zmiňoval, jsem začal jezdit na tábory jako instruktor a později jako vedoucí, což mě drželo až do konce vysoké školy, než se moje ambice organizovat lidem život začala realizovat ve vyučování.:)
Nyní se přesuneme k vysoké škole a to konkrétně k vašemu originálnímu typu ubytování. Je pravdou, že jste bydlel doslova na kolejích?
Ano a bylo to skvělé. Já jsem vlastně bydlel standardně na kolejích, ale před posledním ročníkem, kdy už člověk nemá tolik předmětů, nám koleje zdražili a já jsem si vypočítal, že když si koupím jízdenku na čtvrt roku, tak to bude levnější než koleje. Tehdy se prodávaly čtvrtletní studentské jízdenky na celou Českou republiku a ty vyšly opravdu asi o 2 tisíce levněji než ubytování. Takže jsem prostě bydlel ve vlaku a jezdil jsem domů, pokud to šlo, a pokud to nešlo, jel jsem přes noc do Ostravy a zpět zase do Prahy.
Stala se Vám za vašeho pobytu ve vlaku nějaká nepříjemná situace? Okradli Vás třeba někdy?
Že by mě někdo okradl ve vlaku, to ne. Stala se mi jedna nepříjemná situace, a to že jsem nedojel na místo, kam jsem mířil, protože jsem usnul a vlak odstavili na nádraží v Jihlavě. Když jsem se ve dvě ráno probudil zimou, místní nádražáci mě pustili do takové stavební buňky, odkud se dokonce ovládaly cedule s odjezdy, a nechali mě tam v teple přespat, než jel první vlak zase zpátky.
Vás tedy nikdo neokradl, ale ukradl jste někdy něco Vy?
Snad ne. Ale jednou, když jsem zrovna místo vlakem jel stopem domů, jsem čekal na Černém mostě a našel jsem tam telefon. Nejdřív jsem neměl úplně v úmyslu hledat majitele, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a zavolal jsem na jedno z čísel v telefonu a dokonce jsem dostal peníze za nález. No a od té doby vím, že se vyplatí být čestný.
Už jste nakousl, že Vás moc baví soutěžit. Prozraďte nám o soutěžení trochu víc. 🙂
Vždycky jsem se moc rád zúčastnil nejrůznějších soutěží ve škole. Konverzační soutěže v angličtině, nebo dokonce fyzikální olympiády. Moje hlavní soutěž ale byla olympiáda v češtině, které jsem se účastnil každý rok a každý rok jsem postoupil do krajského kola. Do celostátního jsem se dostal až ve čtvrtém ročníku, kde jsem skončil jedenáctý, což je v podstatě poslední, protože tam se vyhlašuje jenom 1. až 10. místo a všichni ostatní jsou jedenáctí. Hodně mě to však poznamenalo, protože se to koná formou týdenního soustředění, kde se sejdou lidi se stejným zájmem o češtinu. Poznal jsem tam spoustu lidí, s nimiž jsem pořád v kontaktu a jeden z těch lidí mě dokonce znovu přivedl k té zálibě ve vlacích, jelikož byl klasický příklad šotouše.
Šotouš je člověk, který buď fotí vlaky, nebo má obecně zálibu ve vlacích a těchto šotoušů jsou různé druhy. Já jsem si od něj vzal to, co byl i on a stal jsem se šotoušem projížděčem, který dělá to, že se snaží projet všechny tratě v nějaké síti, například tady u nás v České republice mám mapku se všemi železničními tratěmi a postupně si vybarvuji, kde jsem byl.
Kromě zájmu o vlaky také hrajete rád golf. Jak dlouho jste golfistou?
Začal jsem před 10 lety, protože někdy kolem roku 2007 začali golf dávat na ČT a mě to velice zaujalo. To, že existuje aktivita, kde jste v podstatě na procházce v přírodě a ještě u toho děláte nějaký sport. Koukal jsem na to tak dlouho, dokud jsem nedostal k narozeninám první hůl a míčky, se kterými jsem šel na louku v Bělovsi za lázněmi a tam jsem vyzkoušel svůj první odpal. Většinou, když člověk zkouší poprvé golf, tak na první odpal zaryje hůl do země, nebo se vůbec netrefí do míčku. Já jsem ale první ránu odpálil asi na 100 metrů a tím pádem už nebyla šance s tím skončit. Teď se pravidelně účastním ligy golfových družstev, kde reprezentuji svůj klub. Je to sice nejnižší, ale pořád soutěž.:)
Ačkoli se to zdá už nemožné, je ještě něco, co vám jde, nebo naopak něco, co vám opravdu nejde?
Rozhodně nemám vlohy třeba na výtvarku a zpívání. To mi opravdu nejde. Nejsem taky úplně manuálně zručný a v kolektivních míčových sportech jsem býval koncový hráč – ten, co dostane balon a je v koncích. No a co mi jde? Šlo mi vždycky cokoliv, co se týkalo jazyka, například luštění křížovek. Myslím si, že to je vlastně skvělá věc pro rozvoj myšlení v daném jazyce a všem to vřele doporučuji.
Jakožto překladatele jsem se Vás chtěly také zeptat, jak dlouho tak překládáte jednu knihu?
Záleží, jak je tlustá, ale v průměru máte na tak standardně tlustou knihu, která má dejme tomu 300 stránek, minimálně půl roku. Kdybyste vzali všechny fáze toho překládání, tak je to víc, protože půl roku by trvalo to čisté překládání, ale po odevzdání rukopisu nastupuje redaktor, který to pročte, dá vám k tomu zpětnou vazbu, a pokud máte redaktora velmi aktivního, tak ta zpětná vazba vypadá jako písemka za pět, kde je všechno červeně a to představuje možnosti oprav. Tím se pak musíte prokousat. Konkrétně redaktor, se kterým jsem dělal Orwella, vyznačoval úpravy na papíře a já jsem to pak musel z toho papíru zase přepisovat do počítače, což je další měsíc. A poté, co se odevzdá tento upravený rukopis, jde knížka ještě na korekturu a dostanete ji vytištěnou v tom finálním rozvržení. Tam ještě děláte korektury, víceméně jazykové, neupravují se už překladatelské věci, ale i s tímhle se to může protáhnout klidně skoro až na rok.
Co vás vedlo k přeložení zrovna Farmy zvířat a dalších knih, které jste přeložil?
Po vysoké škole jsem překládal jenom naučnou literaturu, ale vždycky jsem chtěl dělat beletrii. Dostal jsem se ale k nakladatelství LEDA, které kromě jazykových učebnic právě i beletrii vydává. Pro ně jsem přeložil moc pěknou oddychovou detektivku, která se jmenuje Na odvrácené straně a odehrává se na Měsíci, kde se hodně vraždí a takový férový detektiv to tam vyšetřuje.
Protože se mnou byli spokojeni, tak mi nabídli Orwellův román 1984, což byla už na gymplu moje nejoblíbenější kniha, a Farmu zvířat. V současnosti ale knihy nepřekládám, abych měl aspoň nějaký čas na opravování písemek.:)
Otázka na kterou hledá odpověď mnoho lidí. Proč nosíte pořád kraťasy?
Protože člověk na sebe musí bejt přísnej.
Jakou metaforu byste shrnul pedagogický sbor na Jiráskově gymnáziu?
Musím říct, že jsem si pročítal odpovědi kolegů na tuhle otázku a byly moc pěkné a promyšlené, takže se dá těžko triumfovat, ale mému dojmu asi nejlíp odpovídá parafráze citace z filmu, konkrétně z Forresta Gumpa:
„Jiráskovo gymnázium a jeho pedagogický sbor je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.”
Karolína Maněnová, Ema Nermuťová