Lucie Pavlíčková je učitelkou španělštiny na našem gymnáziu i přes to, že vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor mezinárodní obchod. Je to rozená Náchoďačka a na naše gymnázium nastoupila ve svých 29 letech, tudíž zde učí již 15. rokem. Má ráda zemité barvy, hnědou, béžovou či šedou, a oblíbeným číslem je devítka, jelikož je narozena 9. května 1979, přičemž přišla na svět ve stejné datum jako její maminka. Miluje jakékoliv španělské jídlo kromě chobotnice. I přestože paní Pavlíčková miluje španělsky mluvící země včetně Peru, tak, narozdíl od Peruánců, chová dvě morčata pro potěšení jako domácí mazlíčky.
Jaká je vaše nejoblíbenější postava z učebnice Aventury?
*smích* Tío Leo! To je prostě dobrý pohodový vůl. Takovej snovej strejček, že jo?
Jaké je vaše nejoblíbenější téma v hodině?
Jídlo, samozřejmě.:)
Stal se Vám někdy za vaši patnáctiletou kariéru nějaký trapas?
Mně přijde jako trapas, a to se mi stalo několikrát, když jsem dostala takový záchvat smíchu, že jsem se nemohla přestat smát a fakt jsem se musela až otočit ke stěně, abych byla schopná vůbec mluvit. A když jsem se otočila, tak jsem se zase musela začít smát, takže to mně přijde jako trapas trošku.
Máte nějaké oblíbené španělské slovo.
Salchicha [salčíča] neboli párek.
Jaký z kurzů, které nabízí naše škola je váš nejoblíbenější?
Nejspíš lyžák. Není tak fyzicky náročný, ale cyklisťák je lepší v tom, že tam jsou starší studenti a atmosféra cyklisťáku je určitě lepší. Takže sice jsem na cyklisťácích víc vyřízená, ale je to vlastně lepší akce.
Kolikrát jste navštívila Španělsko? A jakou jeho část si užíváte nejvíc?
Ježiš, to nemůžu spočítat. Asi padesátkrát. Tak jenom třeba na kurzech pro učitele jsem byla tak sedmkrát, se školou také a s rodinou minimálně pětkrát. A se všemi ostatními výjezdy k tomu to těch 50 snad i dá.
A nejvíce jsem vždycky tíhla k jihu. Ta typická Andalusie, flamenco a tak dál. Pak jsem ale byla na kurzu v Santiagu de Compostela a sever mě úplně nadchnul, a to jak pobřeží, lidi, tak památky. Takže za mě teďka největší top je sever a chtěla bych projet celý severní pobřeží, kde není tolik turistů a je to tam nádherný. Já prostě miluju divoký pláže, kde nejsou lidi. Takže teď, třeba když jsme byli na Fuerteventuře na Kanárských ostrovech, tak na severu jsme byli na pláži, kde prostě nebyl nikdo, kde pět kilometrů nemáte nikoho. Takže severní část třeba Fuerteventury, kde koukáte na Lanzarote, tam je úplně divoký moře, útesy, to je prostě něco neskutečnýho.
Jak jste se vlastně dostala ke studiu španělštiny?
No, ono to bylo vždycky takovou oklikou. Já jsem se na gymplu učila němčinu, protože španělština se v našem ročníku neotevřela, a pak jsem si ve třeťáku zařídila, aby nám otevřeli jako třetí jazyk španělštinu. A když jsem potom šla studovat do Německa, tak jsem chodila na soukromé kurzy do Volkshochschule, což je taková jazyková škola pro dospělé. Chtěla jsem španělštinu studovat, ale vzhledem k tomu, že jsem ji dělala krátce, tak jsem raději odjela na rok dělat aupairku do Madridu. Po návratu jsem se dostala na fildu i na ekonomku, ale mamka mě přesvědčila, ať jdu raději VŠE.
Co Vás vedlo ke španělštině, když jste říkala, že jste neměla žádné základy?
Úplně na začátku bylo, když jsem ve třinácti letech byla s mými rodiči na zájezdu na Costa Brava, byli jsme v Lloretu, kam se jezdí se školou, a jeli jsme na výlet do Barcelony. Já jsem viděla poprvé Sagradu Famílii a celá ta kultura mě úplně nadchla a řekla jsem si, že bych se chtěla učit španělsky.
A zamilovala jste se někdy do Španěla?
No jasně! Nejen do Španěla, ale i do Mexičana! Takže samozřejmě tam byly i velký lásky, ale ono soužití s cizincema je složitý. Kulturní rozdíly hrajou v tom vztahu velký rozdíl. Takže jsem ráda, že jsem nakonec s nějakým cizincem nezůstala.
A teď se koukneme ještě do minulosti. Jak jste se dostala k učitelství?
No, taky vlastně úplně oklikou. Nejsem vystudovaná učitelka, tak jsem o tom zprvu ani neuvažovala, i když jsem celou vejšku učila jazyky různě po firmách nebo v jazykových školách v Praze. Tím jsem si na vysoké přivydělávala. Učila jsem jak němčinu, tak španělštinu. Potom jsem dokonce pracovala v jedné americké firmě, když jsem končila studium. A když jsem byla na mateřské dovolené, tak jsem začala učit tady v Magic English. A poté mi zavolala moje kolegyně, bývalá učitelka španělštiny Iva Venclíková, a řekla mi, že už 3 měsíce tady shání někoho na španělštinu. Ve stejný den mi zavolali z podnikatelky, že by mě také chtěli. Iva Venclíková mi tenkrát řekla: “Já si před tebe Lucko klidně kleknu na kolena, ale ty to prostě musíš vzít!” Samozřejmě to byla jasná volba, protože jsem tady studovala a ráda bych vědomosti předávala dál.
Čím jste chtěla být v dětství?
Nejdřív jsem chtěla být spisovatelka a malířka, takže jsem už někdy v první třídě psala povídky, které jsem si sama ilustrovala. První povídková knížka byla série o rybách. Ta povídka se jmenovala O pstruhu Radimovi a můj manžel se jmenuje Radim a je to vášnivý rybář. Každopádně na střední škole jsem hrozně chtěla být módní návrhářkou a začala jsem si šít a navrhovat šaty. Mojí kamarádce jsem šila i svatební šaty.
Kdybych teď měla mít zaměstnání, tak bych se chtěla stát floristkou. Zahrádka a celkově pěstování mě hrozně uklidňuje. Třeba tvoření kytic – to je můj relax.
A jak moc se momentálně věnujete malířství?
Právě mám pocit, že je hrozně znát, že na to již nemám čas, jako třeba když jsem studovala v Německu. Jednu dobu jsem si přivydělávala tím, že jsem malovala portréty a teď představa, že bych měla malovat portrét, je nepředstavitelná. Když člověk nemá tu rutinu v kreslení a malování, tak to jde pak hodně dolů.
Jak byste se popsala jako teenager?
Já si myslela, že jsem byla docela hodná holka, ale moji rodiče mě viděli jako problémovou, protože můj brácha byl vždycky takovej klidnej a měl samé jedničky. Ne, že bych se špatně učila, ale furt jsem někam chodila a podle rodičů jsem nebyla úplně to pravé ořechové. Byla jsem taková ta černá ovce rodiny. Ještě jsem v sedmnácti odjela do toho Německa a pak do Španělska a furt jsem někde lítala, takže mě vnímali jako takového trošku blázna si myslím.
Čeho se nejvíc bojíte?
Já mám hroznou fobii z pavouků. Strašnou, strašnou, teď na mě vyskočilo nějaký video, úplně kraťoučký, jenom na Facebooku a já jsem se vzbudila ve 4 ráno a prostě jsem tam ty pavouky měla zase. Mám to spojený s Mexikem, kde se objevila černá vdova na pokoji a tarantule a tohle všechno. Takže představa, že mě kousne pavouk.
Je něco, co vás negativně překvapilo na Španělsku?
Bohužel jsem se ve Španělsku občas dostávala do situací, kdy na mě pokřikovali chlapi na ulici. Když jsme šli večer do baru, tak nejen pokřikovali, ale byli i dost dotěrní… To mi fakt vadilo a bylo to hrozně nepříjemné. Další věc je, že v devadesátkách se všechny holky z východu braly jako prostitutky, takže mi byla několikrát kladena otázka stylu “za kolik”, a to už mi přijde jako vrchol.
Máte nějakou guilty pleasure?
Hraju občas hry, třeba Hay Day, už asi třeba 10 let. A jednu dobu jsem hrála hodně Redecor.
A poslední otázku, kterou na vás máme, je ta, na kterou jste se mohla připravit. Jakou metaforou byste shrnula pedagogický sbor?.
Řekla bych, že je to tu jako v Kocourkově. Ačkoli my učitelé držíme střechu, nikdo pod námi nestaví základy. I přesto, že se snažíme ji držet co nejpevněji, už se nám pomalu začínají klepat nohy.
Karolína Maněnová, Ema Nermuťová