Pan učitel Zdeněk Košvanec učí na našem gymnáziu již od roku 1984, kdy měsíc zaskakoval za pana učitele Šulce, který byl na vojně. I přes to, že chtěl původně vystudovat zeměpis a dějepis, učí na této škole zeměpis a tělesnou výchovu. Narodil se v Broumově v roce 1960, chvíli žil také v Polici nad Metují a v Jaroměři. Jeho alma mater je pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Oblíbenou barvou je modrá, zemí Slovinsko a jeho šťastnými čísly jsou 11 a 23.
Jaké téma vás tady nejvíc baví učit?
K mým nejoblíbenějším patří určitě Afrika. Také mám v oblibě téma Země jako vesmírné těleso, se kterým jsem ale dlouho bojoval. Jinak mě baví vyučovat leccos, protože každá hodina je v podstatě originál a pořád se to někam posouvá. 🙂
V čem si myslíte, že jste dobrý a co vám zase tolik nejde?
V čem jsem dobrý nevím, to musí posoudit jiní. Já nemám nějak moc velkou sebedůvěru, i když si to možná může někdo myslet.
Učitelství je do jisté míry herectví. Já si teď často připadám, zvlášť u těch nižších ročníků, že my jsme tady od toho, abychom je bavili a aby se nenudili ve škole. Už kolikrát nevím, co bych měl dělat, abych je zaujal. Takže jestli mám dělat kotrmelce a stojky…? Je pravda, že kdysi jsem dělal stojku, když jsem ukazoval, jak to vypadá u protinožců.
To, co mi rozhodně dělá problém, je, že si vůbec nepamatuju jména. Také o mně říkají, že jsem časový optimista. Že mám na všechno času dost, ale abych chodil někam půl hodiny předem, na to nejsem. Ale snažím se chodit na čas, to jo.
Měl jste v dětství nějaké kroužky?
Chodil jsem na leteckou modelařinu, hrál jsem na harmoniku a taky jsem chodil na fotbal, kde jsem byl brankářem.
A jak na tom byla škola? Měl jste nějaký předmět, který vás nebavil?
Chemie jéžiši! To byla moje noční můra.
Máte nějaký příběh z vojny?
To určitě mám. Jak jsem začal hrát fotbal, tak u nás někdo o prázdninách zazvonil. Přišel vedoucí družstva a rodičům řekl, že potřebují doplnit sestavu, a že se jede na soustředění na čtrnáct dní na Zemplínskou Šíravu. Tam jsem poprvé zažil třífázové tréninky. Nám brankářům tam udělali spoluhráči branku v takovém lesíku, kde stály dvě borovice a na ně se řetězem připevnila borovicová kláda. Já jsem měl v tu dobu velké ambice, jsem soutěživý typ a tak jsem tomu dával fakt maximum.
Ale potom jsem musel na vysokou a na vojnu. Jednoho rána v říjnu nás na vojně odvezli, že se někde budeme zakopávat. Byla ještě docela tma. Zakopávám se, zakopávám, když v tom se rozhlédnu a zjistím, že jsem se zakopal přesně v té brance, kde jsem před 10 lety byl na soustředění jako malej kluk a měl jsem plno ambicí. To jsem si tvrdě uvědomil, kam jsem to teda po letech „dopracoval“.
Jak jste se dostal k učitelství?
Už na gymnáziu jsme byli rozděleni do tříd podle zaměření. Tehdy byly třídy s humanitním a přírodovědným zaměřením, přičemž ta humanitní se dělila ve třetím ročníku na oddělení čistě jazykové a pedagogické. Já jsem chodil do toho pedagogického oddělení, kde jsme se seznamovali se školskou politikou a základy psychologie, pedagogiky a didaktiky. Také jsme se vzájemně učili, dělali jsme si náslechy, navštěvovali jsme okolní základní školy, kde jsme prvně učili a ještě k tomu jsme jezdili na tábory jako vedoucí.
Máte nějaké hobby, o kterém nikdo neví?
Možná by to do mě nikdo neřekl, ale já miluji společenský tanec, který mě provází celý život. V tanečních jsem začal tančit se spolužačkou, která se později stala mojí manželkou. Má dcera se závodně věnovala společenskému tanci a měli jsme tak možnost poznat špičkové taneční páry. S potěšením teď sleduji, jak v tradici pokračuje moje vnučka v tanečním studiu Kometa Brno.
Co ale určitě nikomu neuniklo, je to, že rád jezdíte na kole. Jaká je vaše doposud nejdelší cesta?
Z Náchoda jsem dojel až do Vysokých Tater a zpět. Bylo to v roce 2003 a bylo to asi tisíc kilometrů. Absolvoval jsem i delší štreku, ale tahle byla úžasná tím, že už jsem měl tehdy nějaké cyklistické kontakty, které mi umožnily nezapomenutelné osobní setkání s panem inženýrem Miroslavem Zikmundem.
Rok předtím jsme s kolegou Jirkou Tučkem objeli za 18 dní celou Českou republiku. Bylo to krásných 2045 kilometrů, tudíž průměrných 115 km denně. Dodnes si den po dni přesně pamatuji.
A jaká byla vaše nejdelší jednodenní trasa?
To bylo asi šest let zpátky na konci srpna. Ráno jsem naložil kolo do auta, dojel jsem do Libice nad Cidlinou a šlapal jsem podél Labe až do Mělníka, kde jsem si dal oběd. Byl tam krásně vidět Říp a celé České Středohoří. Skončil jsem přes Terezín v Lovosicích, kde má můj bratr firmu. Tam jsem ho navštívil, dali jsme si kafe a v pozdním odpoledni jsem vyrazil zpět. Na Říp jsem se i s kolem vyškrábal už za tmy. Pak už jsem se bez jídla a pití za svitu blikaček „plížil“ vlahou nocí Polabím zpět. Dalo to celkem 245 km a k autu jsem přijel až ve tři ráno.
Ukradl jste někdy něco nebo spáchal nějaký přestupek?
Jako každý kluk jsem dělal klukoviny. Když jsem v Jaroměři začal školní docházku, tak byly pracovní týdny střídavě, jeden týden byl pětidenní, další šestidenní. No a právě v sobotu, když jsem byl asi ve druhé třídě, jsme ráno soutěžili před vstupem do školy, kdo hodí nejvýš bačkorama. A já jsem je dohodil až na takový kšilt nad vchodem. Naštěstí jsem nic nerozbil. Ale pamatuji si na ještě starší událost z mateřské školy. Už nevím jak, ale podařilo se mi něčím rozbít okno. To pak tatínek musel přijít okno zasklít a měl jsem pak doma zaracha.
Ke všem lumpárnám jsem se musel nakonec vždy přiznat. Čím jsem starší, tím jsem sice životem „obroušenější“, ale co dodnes nesnáším a těžce nesu, to je křivda a nespravedlnost! Nespravedlnost i vůči někomu jinému, to mě dokázalo i rozplakat. Byl jsem schopen bojovat i za spolužáka nebo kamaráda.
Jaké je nejúžasnější místo, které jste kdy navštívil?
Yosemitský národní park. Hora Half Dome, skalní stěna El Capitan, údolí lemované řekou Merced – kolem vás se pasou srnky a jeleni… Je to zkrátka úžasný a velkolepý. I přesto, že to v Evropě také máme, tak v Americe je to prostě BIG.
A kam byste se nejvíce toužil ještě podívat?
Už pětadvacet let říkám, že bych chtěl navštívit Nový Zéland. Vždy jsem ho hltal. Mám spoustu kalendářů s fotkami z Nového Zélandu a hodně jsem o něm taky přečetl. Jenže za těch pětadvacet let se Nový Zéland strašně zprofanoval. Teď už je přecpaný davy turistů. Takže teď spíše nakouknout do vzdálené Patagonie. Ale je spousta míst v přírodě, které bych ještě rád navštívil. Velkoměsta mě úplně netáhnou. Když jste v Americe, vidíte tu nádhernou přírodu a pak čím víc jedete na východ, tím více se všechno zahušťuje a pak chodíte už 3. den po New Yorku, bolí Vás za krkem a už se těšíte domů.
Chtěl byste se někdy podívat do vesmíru?
Určitě ne, protože už když jsem byl malý kluk a všichni prolézali rourami, mně to nikdy nedělalo dobře. A teď na starý kolena jsem zjistil, že jsem klaustrofobik. Já bych třeba do ponorky nevlezl. A když to vidím, tak ty odvážlivce kosmonauty strašně obdivuju. Já jsem přízemní typ! 100% pozemšťan.
Máte nějaké moudro, které byste vzkázal žákům tady na gymplu?
Zážitky nemusí být optimistické, hlavně když jsou intenzivní!
Je pravda, že nejspíš bude červen vaším posledním měsícem zde na gymnáziu?
No, na začátku našeho rozhovoru jsem řekl, že jsem na JGN nastupoval v roce 1984. Tento školní rok končí v roce 2024. Čtyřicet let, myslím si, je takové pěkné číslo, které mě vede k tomu, abych zhodnotil, kolik času mi ještě zbývá a kam se chci ještě podívat. Takže uvidíme.
Jakou metaforou byste shrnul učitelský sbor tady na našem gymnáziu?
Každý pes, jiná ves. (Ale smečka je to kvalitní).
Karolína Maněnová, Ema Nermuťová