Je nad námi bůh nebo jsme si sami sobě bohem? V mém životě jsem já sama ta nejhlavnější, nejzajímavější, časově nejobsáhlejší. Já jsem u sebe víc než kdokoli jiný, jsem já a ti další, jsem bůh a oni ti další nedůležití. Solipsismus toto bere a posouvá dál: jsem já a ostatní bez mého vědomí a vnímání nejsou.
Solipsismus je filozofická teorie založená na nejvyšší formě egoismu ve smyslu: existuje pouze svět, věci a tvorové, které vnímám, a zanikají, když je vnímat přestanu. Takže pokud kolem vás projede auto, tak začne existovat, když ho uslyšíte nebo uvidíte a přestane existovat, když ho vnímat přestanete. Proto podle solipsismu je každý člověk pánem a středobodem svého individuálního vesmíru. Jakmile při hodině odejdete na záchod, tak za dveřmi třídy najednou není nic a nikdo, vystoupíte z tramvaje a smrdící spolucestující je pohlcen nicotou – bez vás není nic a vy jste všechno, tedy na základě většiny náboženství jste bůh.
To zní krásně, ale vidím v tom několik problémů. Tak například nastane situace, kdy nějaký člověk (nebo vlastně bůh) stojí a někdo nebo něco se ho zezadu dotkne. Náš pomyslný bůh nevidí ani neslyší to, co se ho dotklo, čímž nastává situace, kdy z třetího pohledu můžeme vidět něco, co nemá tvar, podobu, výšku, barvu… protože to ten člověk jen dotykem nemůže vnímat.
Dále, pokud jsem bůh, tak proč bych měla komunikovat s lidmi a být jim rovná? Když beze mě lidé neexistují, proč bych měla přispívat společnosti, být její součástí, řídit se jejími pravidly, poslouchat maminku a volit prezidenta?
Poslední problém, který v solipsismu vidím, jsou chyby ve vnímání. Asi každý už někdy šel po chodníku a myslel si, že vidí psí exkrement, ale ukázalo se, že to je jen list nebo něco jiného, ale z pohledu solipsismu, pokud vnímáme exkrement, tak je tam exkrement, ne?
Uzavřela bych to tím, že pokud se cítíte jako bůh, tak se tak prosím nechovejte, nebo si s vámi děti ve školce nebudou hrát a lidi na ulici budou divně koukat.
Eliška Neumannová