Od středeční vraždy před bratislavským barem Tepláreň uplynulo už několik dní. Byly to podivné dny, na jejichž konci jsem se rozhodnul vyjádřit se, něco říct, poněvadž bych neměl čisté svědomí, kdybych se alespoň nepokusil přiblížit ostatním váhu situace a postavit se za to, co pokládám za důležité. Nemohu mluvit za všechny a ani nechci. Jsem ale schopen zprostředkovat můj pohled, mé myšlenky a doufám, že budou srozumitelné a dáte mi šanci Vám je sdělit.
Prvotní pocity truchlení se velmi rychle změnily na hněv. Zlost je na místě, protože k útoku nikdy nemuselo dojít. Můžeme předstírat, že se jedná pouze o nepředvídatelný čin nějakého maniaka, který si zcela náhodou za oběti vybral členy LGBT komunity a zcela náhodou hodiny před svým činem publikoval manifest. K něčemu podobnému se ale schylovalo už dlouho skrz ústa veřejných činitelů, skrz netečnost všech ostatních. Tady to ani nezačíná, ani nekončí. Slova jsou spjata s činy a nezáleží, jsou-li ústa naše a ruce cizí. Označíme-li skupinu obyvatel jakožto útočníky na naši hrdost, víru či tradice, budeme se moci cítit v právu vzít skutečnost do vlastních rukou. Nenávistné činy potřebují výmluvu – pokud jsme pod útokem, máme přece důvod se bránit. Druhá strana se nejdřív musí dehumanizovat a odosobnit. Výroky konzervativců a bigotů nikdy nebyly podmíněny skutečným strachem o hodnoty, vždy měly jasný cíl.
Ačkoliv se může zdát Bratislava daleko, nejsme na tom jinak. Ačkoliv se stále chceme řadit k jakémusi bájnému „Západu”, neustálé prázdné hlásání „rodinných hodnot” a snaha kodifikovat homosexuální sňatky jako protiústavní nás žene cestou Polska, Slovenska a Maďarska. Nenávist nezná hranic.
Pravdou je, že jsme nikdy nežili v akceptující a rovné společnosti a důvěra v opak ignoruje vše, co se stalo.
LGBT komunita je často vykreslována jako něco velkého a mocného, ale na konci dne jsme jen lidé. Lidé, kteří se shlukují, protože chtějí někam patřit. Lidé, kteří pro sebe chtějí vytvořit bezpečný prostor. Lidé, kteří musí mluvit najednou, aby je někdo slyšel. Nejsme „jinakost”, kterou je třeba tolerovat. Jsme jako všichni ostatní.
Můj přítel je ze Slovenska. Bydlí 40 minut od Bratislavy. Nejednou jsem v Bratislavě byl a znám tamější queer lidi. Měsíc zpátky jsme šli Zámeckou ulicí kolem baru Tepláreň, kde se všechno událo. Drželi jsme se za ruce. Mohli jsme to být my, mohli to být naši přátelé, mohli to být Vaši přátelé, Vaši spolužáci, Vaši známí, Vaši kolegové, Vaši blízcí, ti, co potkáváte každý den na chodbě nebo v autobuse.
Není to ojedinělá událost v cizí zemi, v cizím městě, týkající se cizích lidí. Je to i náš boj, a proto Vás prosím, aby Vám to nebylo jedno, abyste nevěřili plkům o toleranci od lidí, kteří se chtějí jen naoko distancovat od vlastních slov, abyste nenechali nenávistné výroky bez odezvy.
Jáchym Šmída