Během ledna roku 1945 byl v koncentračním táboře Fürstengrube zastřelen herec a režisér Gustav Schorsch. Jemu chci věnovat sedmý článek série V úctě, která má připomínat známé i méně známé hrdiny druhého českého odboje.
Gustav Schorsch dokázal během svého života vnést světlo do života spoustě lidem, a to i v těch nejtěžších podmínkách. I když odbojářem ani tak nebyl, dovedl inspirovat terezínské vězně a pomáhat jim i na samém sklonku svého života. A to je důvod, proč si být připomínán “v úctě” rozhodně zaslouží.
Skromný, a přesto úspěšný
Gustav Schorsch se narodil 29. ledna roku 1918 jakožto prostřední dítě v Hořicích. Se svými dvěma sourozenci si skvěle rozuměl. I když vyrůstali v silně věřící a konzervativní židovské rodině, všichni tři si společně našli cestu ke značně odlišným názorům a životním postojům, než měli jejich rodiče. Gustav jako jediný z nich neměl soukromého učitele a už od první třídy chodil do obecné školy. Obraz o jeho osobnosti si však můžeme vytvořit až z jeho studií na Státním reálném gymnáziu na Smíchově. Jako student výrazně vynikal nad svými vrstevníky. Měl na svůj věk vyspělé názory a široké znalosti o literatuře a divadlu. Obdivoval literární osobnosti, jako byli například Čapek, Masaryk, Wilde, Wolker, ale i Goethe, Shakespeare a Čechov. Jeho učitel latiny Karel Ohnesorg o něm ve vzpomínce napsal, že se “svým stylem odlišoval velmi sympaticky od ostatních spolužáků”, ale “při všech svých úspěších zůstává skromný, nenápadný a nebojovný”.
Úspěchů měl na škole mnoho. Byl totiž velmi iniciativní a zapálený do všeho, co se týkalo recitace a divadla. Ve svých šestnácti letech reprezentoval školu v recitační soutěži Certamen rhapsodicum, ze které si za svůj přednes v latině odnesl první místo a velký obdiv poroty. O tři roky později si ze stejné soutěže odnesl druhé místo za úryvek z latinské básně O podstatě jsoucna, který dokonce i sám přebásnil do češtiny. Důkazem, že uměl jazyk skvěle ovládat a měl básnický cit je i to, že v rámci maturitní zkoušky přeložil celou první knihu filozofické básně Tita Lukrécia, která je dlouhá přes 1000 veršů.
Není divu, že jeho láska k divadlu ho po gymnáziu zavedla na dramatické oddělení pražské Konzervatoře, kterou studoval společně s obory filozofií a estetikou na Karlově univerzitě.
Osobitý pohled na divadlo
Už od začátku Schorschových studií na konzervatoři bylo jasné, že jeho cesta vede směrem k režii. Od roku 1937 začal hrát v Národním divadle převážně pod vedením režisérů Karla Dostála a Jiřího Frejky, kteří mu byli názorově velmi blízcí. Schorsch měl na divadelní tvorbu osobitý názor. Byl to člověk hledající a nejdůležitější pro něj byla cesta, ne výsledek. Nechtěl být jedním z těch režisérů, pro které je divadlo jen podnikem a snaží se ho udělat tak, aby bylo co nejlíbivější. Důležité pro něj bylo doopravdy poznat, co v sobě divadelní hra skrývá.
Schorschův zájem o poezii se později promítl i v divadle. Čím dál víc toužil vyjádřit verše básní i na jevišti. Jelikož mu konzervatoř neumožňovala dostatek prostoru pro své vlastní vyjádření, rozhodl se svými divadelními přáteli založit vlastní divadlo. A tak vzniklo Divadélko pro 99. Gustavu Schorschovi lze připsat dvě podstatná představení. Tím prvním je Večer mladé poezie a druhým kolektivní recitace básně Jan Houslista, která měla premiéru v březnu roku 1940. To už byla doba, kdy se Schorsch nemohl jako žid pod představení podepsat. Rok 1940 znamenal nejen pro něj, ale i pro ostatní židy ztrátu lidských práv a odchod z veřejného života. I když Schorsch ještě stačil konzervatoř dokončit, musel zanedlouho divadelní scénu opustit.
Pro jeho spolupracovníky to byla velká rána. Měli v Schorschovi nejen oporu, ale i velkou inspiraci. Sám jeho vyučující Karel Dostál na něj vzpomíná: “Gustav Schorsch. Byl z těch, k nimž nikdo nedovede být zlý. Měl úsměv, který odzbrojoval, jeho pohled, omilostněný cudností, plašil ďábly; chodil průzračným hmotným světem, samo poselství aetherných dálek, ožilá zvěst jiných, lepších světů. Patřil více tam, než sem, nemohl dlouho žít na zemi. Ale miloval ji láskou, která posvěcuje tuchou a křísí odumřelou ctnost k novému životu. V jeho přítomnosti se lidé stávali lepšími.”
V červnu roku 1941 byl Schorsch přinucen odejít do pracovního tábora v Lípě, kde strávil více než půl roku. Z jeho dopisů kamarádům a rodině vyplývá, že právě kontakt s nimi, i když přes dopisní papír, pro něj byl velkou oporou. Své sestře Julii napsal: “Zoufalý budu, až mi ti, které mám rád, napíšou, že jsem k ničemu a že zůstanu-li živ, udělám to jen pro vlastní potěšení. To bych byl zoufalý.”
Zpět do Prahy se dostal na začátku roku 1942 a začal pracovat ve zlatnictví. Bydlel v bývalém kostele sv. Vavřince na Malé straně, kde se scházel s několika přáteli, kterým bylo zakázáno navštěvovat veřejná místa. Jeho vášeň k literatuře a vzdělání ho však ani tehdy neopustila. V té době navštěvoval tajný filozofický seminář, který vedl navzdory uzavření univerzit doktor Josef Beneš. V Praze takto strávil necelý rok. V prosinci byl totiž deportován do koncentračního tábora v Terezíně.
V těžkých chvílích byl pro mnohé vzorem
Terezínské divadlo je kapitolou samo o sobě. Začalo se formovat už s prvními příjezdy do tábora, což je důkazem toho, jak potřebná pro vězně kultura byla. Je obdivuhodné, v jakých podmínkách a s jakým málem si dovedli terezínští umělci vystačit. Jelikož prostředků pro výrobu kostýmů, kulis a rekvizit bylo málo, ubíralo se terezínské divadlo spíše literárním směrem. A proto začaly jako jedny z prvních inscenací vznikat recitační večery, čehož se později ujal právě Gustav Schorsch. Ze začátku se nechtěl do terezínské divadelní scény zapojit. Prostředků bylo málo a on měl pocit, že jeho práce nebude tak poctivá, jako byla v Praze. Věděl, jaký velký dopad má na vězně kultura a chtěl, aby byla výsledná práce co nejlepší. Po čase ho spoluvězni přeci jen přesvědčili, a tak začal Schorsch vést divadelní seminář. Lidé do semináře přicházeli z různých důvodů, ať už to byla předešlá divadelní kariéra, nebo chuť naučit se něco nového. Spoustu mladých lidí tam ale nedocházelo ani tak kvůli divadlu, ale proto, že je fascinovala Schorschova osobnost. Pro mnohé z nich se stal jakýmsi vzorem. Dokázal herce díky své píli, zapálení a přísnosti dostat až na profesionální úroveň. Jan Fischer o něm řekl: „Gustav byl velice zapálený člověk, on zkoušel velice intenzivně. Když se něco rozjelo, když to začalo trošku fungovat – ta scéna, ten dialog – tak on to ohromně prožíval.“
V Terezíně se nejvíc proslavil Gogolovou Ženitbou. Povedlo se mu proniknout do hloubky jednotlivých postav a udělat z nich karikaturu lidských charakterů, se kterými se člověk dennodenně potkává. Představení svou absurditou dovedlo diváky naprosto šokovat. Ale právě díky tomu na něj pamětníci vzpomínají jako na nejlepší divadlo, které v Terezíně viděli.
Poslední hrou, kterou chtěl Schorsch pod svou režií představit, byl Rychtář zalamejský. Zkoušky byly ale přerušeny podzimními transporty roku 1944, kterým se nevyhnul ani Gustav Schorsch. Transport, do kterého byl zařazen, mířil do Osvětimi a vezl dohromady 1500 vězňů. Válku přežilo jen 117 z nich. Podle svědectví byl v lednu roku 1945 zastřelen na marodce při likvidaci tábora Fürstengrube. Byl zavražděn v nedožitých 27 letech.
Gustav Schorsch za svůj život nevědomky ovlivnil jak charakter svých vrstevníků, tak jejich pohled na divadlo. Tím, jak poctivě k práci přistupoval, dokázal vzbudit zájem lidí okolo sebe o divadlo. I když byl okraden o všechna lidská práva, dokázal i přesto zůstat sám sebou, nesnažit se ostatním za každou cenu zalíbit a přimět diváka, aby si stále připomínal lidské hodnoty. Myslím, že i to je svým způsobem hrdinství.
Na životě Gustava Schorsche je nejkrásnější to, že i dnes nás může inspirovat. Poselství má jasné – zůstat za každou cenu pravdivý, upřímný a poctivý.
“Není smrti. Všechno trvá. Nevyúčtován zůstává nebožtíkův život.” – Gustav Schorsch
Anna Misarová
Zdroje:
Kopecký, Jan: Nevyúčtován zůstává život (sborník věnovaný Gustavu Schorschovi)
Julie Válková: Život a dílo Gustava Schorsche a divadlo v Terezíně (bakalářská práce)