Dva statní elfští muži v červených uniformách s kroužkovou zbrojí se postavili do pozoru, když před dveře, které hlídali, došla mladá dívka v černozlatých šatech. Od jejích leskle zlatých vlasů se odrážel svit zapadajícího slunce, které barvilo palácové zahrady do oranžova. Podívala se na ně svýma zlatýma očima, načež oba muži bez mrknutí otevřeli dveře do paláce. Vůni růží ihned vystřídala vůně pečeného masa. Princezna bez vyčkávání vyrazila skrz honosný přijímací sál ke schodům potažených jemným červeným kobercem. Hned na prvním schodu se přeci jen zastavila a rozhlédla se po sále, jako by hledala, co se změnilo nebo vzpomínala na doby, kdy tu vyrůstala. Obojí byla pravda, neboť se do otcova paláce vracela po několika letech studia za hranicemi. „Výsosti…“ pronesl komorník, který vyšel z kuchyně a neslyšně se k ní připojil na schodech. Starý a unavený muž se upřímně pousmál a jeho nepěkné vrásky tak na chvíli dostaly příjemnější ráz. „Ano, Kezi?“ odvětila se stejně milým úsměvem skoro dospělá princezna. „Váš otec na vás již čeká v galerii, mám vás tam co nejrychleji dovést,“ hlesl a jakmile vystoupali po schodech, naučeným gestem ukázal do chodby napravo. „Myslela jsem, že mě tatínek bude chtít oficiálně přivítat v trůnním sále,“ zastavila se princezna. „Máte pravdu, Vaše Výsosti, ovšem na to je ještě čas. Jeho Veličenstvo si vás žádá v galerii, svými slovy vás chce nejdříve přivítat jako dceru,“ vysvětlil komorník. Vždy, když k ní mluvil, stal se z něj najednou živý a radostný muž. Její podivné kouzlo tedy pořád působilo, i po letech. Nikdy úplně nepochopila proč. Služebnictvo v paláci se rozzářilo vždy, když kolem prošla, nebo promluvila. Byla krásná, alespoň ji o tom všichni přesvědčovali, ale tím to být nemohlo. Totéž kouzlo totiž na studiích za oceánem ztrácela. Její myšlenky se zastavily ve chvíli, kdy stanula před okrasným portálem do horního patra královské galerie. „Výsosti, snad jste nezapomněla, málem jste galerii přešla,“ pousmál se Kez a pokynul k portálu. „Promiňte, Kezi, po návratu jsem trochu ztracená,“ omlouvala se, Kez ji však jemným zdvihnutím ruky přerušil: „Byla jste dlouho pryč, Vaše Výsosti. Váš návrat potěšil nejen celý palác, ale i celou zem. Snad vás jejich oslavy nezaskočí, musím vás varovat, že budou vskutku velkolepé.“ Princezna zakroutila hlavou a protočila oči. „Jsem unavená po cestě a otec pro mě nachystá něco… velkolepého? To se od doby, co tu matka není, ani trochu nezměnil?“ zeptala se spíše sama sebe a vzala za mosaznou kliku. Ještě jednou se na starého muže otočila. „Díky, Kezi,“ pokývla hlavou. „K vašim službám, Výsosti. Vítejte zpět v Drakomrahu,“ pronesl komorník, načež se jemně poklonil a vyrazil chodbou dál.
Princezna stanula na balkonu galerie, přes zábradlí se rozhlédla po dlouhém sále, jehož stěny byly pokryté obrazy, tapisériemi, rodokmeny a rodovými předměty. Úzká okna se táhla od podlahy až po strop, běžně rudý koberec a stěny se září posledních slunečních paprsků vybarvily do oranžova. Pod obrovským obrazem jistého dračího jezdce stál vysoký, statný muž v sametově černém plášti. Jeho stříbřité, nakrátko ostříhané vlasy překrývala zlatá koruna s plamennými motivy. Otočil se, až když dcera seběhla schody. Vrásčitá, přísná tvář za několik let neuvěřitelně zestárla. Jeho oči však stále plály něčím, čemu lidé ne nadarmo říkali „zlatý oheň“. Princezně málem vyhrkly slzy, když si uvědomila, kolik času byla odloučená od svého otce, ač ho před svým odjezdem pomalu nechtěla víckrát vidět. I ona zestárla. „Tatínku,“ hlesla, a pevně objala krále Drakomrahu. „Jsi zase doma… to je dobře, Caellin, to je dobře,“ šeptal nemaje lepších slov. Caellin se od něj odtáhla a pozorně si prohlédla obraz, který si z dob před svým odjezdem nepamatovala. „Vážně jsi mě musel přivítat tak,“ chvíli v jeho očích hledala správný výraz, „dramaticky?“ Oba se tiše zasmáli. „Nikdy jsem toho nedokázal říct tolik, jako dokážu vyjádřit tímhle vším,“ rozmáchl se král rukou k obrazu a celé galerii. Caellin se zamyslela a znovu si prohlédla obraz.
Na první pohled nebyl ničím odlišný od podobizen jiných elfských vládců Drakomrahu. Caellin však byla pozorná a všimla si několika symbolů. Jakýsi její předek s korunou otce, která ale byla pokrytá puklinami a zářezy, stál před červeným drakem, kterému někdo vypíchl obě oči. Sám muž na obraze měl jedno ze špičatých uší seříznuté do lidských tvarů a dvěma okovy byl připevněn ke spálené a vyschlé zemi, ze které rostl maličký dub s jediným listem. Takový list nesla ve znaku země daleko za mořem, ve které byla princezna na studiích. Pod obrazem byl kovový štítek, do něho byl vyryt název: Rozkvět Drakomrahu. „Co jsi měl v úmyslu vyjádřit tímhle?“ zeptala se trochu neomaleně. Takový obraz by snad měl být zakázaný, nebo by se
alespoň neměl vystavovat v královské galerii. Král trochu zklamaně povzdechl: „Na té univerzitě ti snad paměť zasypali historií lidského světa. A na jednoho z nechvalně známých členů naší elfské rodiny zapomeneš.“ Caellin se trochu zastyděla, ale nedala to na sobě znát. „Vážně mě přivítáš lekcí naší historie? Ani nikdo z tvých vazalů nezná jména všech panovníků Drakomrahu.“ Její otec souhlasně kývl hlavou a pokročil o několik kroků vzad, aby viděl obraz z lepší perspektivy. „Caellin, tvůj návrat znamená mnohem více než si, jak vidím, myslíš,“ pronesl tajemně, ona zvedla obočí. „Pro lid to znamená, že jejich krásná princezna jim znovu bude denně na očích, pro mě to znamená, že moje jediné dítě je zpět v bezpečí, ale pro tuhle…“ pokračoval a pak si opatrně sňal z hlavy korunu, kterou pak pozvedl směrem k dceři. „Pro tuhle korunu tvůj návrat znamená, že brzy poputuje z jedné hlavy na druhou,“ dokončil větu a nasadil na chvíli korunu na hlavu princezny. Pak ji vrátil na svoje stářím a vladařením zatěžkané čelo. „Děje se snad něco? Jak s tím souvisí ten odporný obraz?“ ohlédla se Caelllin zmateně na netypické dílo.
Moudrý vladař ukázal na svého předka na obraze. „Král Vaestrel byl jedním z nejmocnějších vládců našeho ostrova. Období jeho vlády se říkalo Rozkvět Drakomrahu. Nikdy jsme neměli více půdy, ochočených draků, ani bohatství. To všechno přitom nebyla ani z půlky jeho zásluha. Jeho otec a děd svoji vládu obětovali zdlouhavým dohodám a chytré sňatkové politice tak, aby Vaestrel a všichni elfové ostrova zažili svůj zlatý věk. Naše krev se však nezapře skoro v žádném králi,“ zarazil se a položil jemně ruku na Caellinino rameno, „či královně. V archivech se píše jen málo o tom, že naše rodová linie je svázána prahnutím po moci nad neznámem. Mnozí vládci své dračí jezdce a lodě vysílali daleko na jih do prázdnoty moří, ale Vaestrel se rozhodl, že Drakomrah by své hranice měl rozšířit i za moře na severu.“ Caellin nechápavě pohlédla na otce: „Do Velké dračí války jsme přece byli zataženi.“ On se pousmál a pokračoval ve vyprávění: „Vaestrel toužil po válce, která se začne dotýkat Drakomrahu. Zvyklostí našeho rodu bylo přečkat zlé časy a nevměšovat se do lidských a trpasličích bojů. Tvůj dávný předek však využil každé příležitosti, aby vyprovokoval v zámoří konflikt tak velký, že nemohl zůstat bez dračí odpovědi. A s představou Drakomrahu, který ovládne celé jižní pobřeží kontinentu, poslal do oné Velké dračí války síly, o kterých se lidem nezdálo ani v nejhorších nočních můrách.“ Král se na chvíli odmlčel, možná uviděl otázku na tváři své dcery. „Proč tedy nezvítězil?“ beze slov přišel až k obrazu a ukázal na dubový lístek ve spodní části obrazu. „Protože lidé jsou odolná a přizpůsobivá stvoření. Jejich dobrodružná a zvídavá povaha z nich dělá dobře sjednocenou a strategicky smýšlející sílu. Proto jsi u nich studovala, stejně jako já a moji sourozenci. Jen zásluhou několika dobrých vládců se poražená dračí říše nerozpadla úplně. Mnozí z nás byli odvedeni, a na mnohých z nás provedli nespočet krutostí. Takoví dokáží být lidé i elfové. Ale ty Caellin, jako budoucí královna Drakomrahu, si pamatuj, že krutost se rodí v mladé mysli ctižádostivých princů a princezen, ať chceš nebo ne…“ nestihl dokončit myšlenku, protože ho princezna přerušila. „Draci také nechrlí oheň všude kolem sebe, i když jim v tom nic nebrání. Ctí a brání život, svůj i cizí,“ odříkala s nově získaným pochopením matčina slova, která od ní slýchávala ještě než onemocněla a zemřela. Král se pousmál a zamrkal, aby snad nebylo vidět, že slzí. Caellin možná otcova slova přišla zbytečně varovná a svazující, ale při pohledu na obraz Vaestrela najednou ucítila respekt ke zlaté koruně, která jí byla od narození souzena. „Jako bys jí z oka vypadla…“ hlesl král, „už tě tu nebudu dál držet, oba před sebou máme náročnou ceremonii. Drž hlavu vzhůru, ať jim dodáš sil.“
Ještě tu noc se princezna Caellin octla v doprovodu Keze a své osobní stráže před mohutným portálem do trůnního sálu. V červených slavnostních šatech vstoupila do davem zaplněného prostoru, na jehož druhém konci povstal ze svého trůnu král. Zhluboka se nadechla, vyhnala z hlavy zlé myšlenky o Vaestrelovi, a se vzpomínkou na matku vstoupila do sálu jako dobrá budoucí královna.
Jakub Syrovátka